Miluj mě věčně

8. Kapitola

Jung-Kook

Znovu jsem se octl v andělově objetí. Tentokrát jsem se však neuklidnil, protože ten pocit viny byl opravdu až moc silný. Těžko říct, komu jsem ublížil víc. Tae-Hyugiemu, protože jsem toužil po jeho lásce a ještě jsem ho pak přiměl, aby mě zabil a nebo své rodině a přátelům, protože jsem utekl z domova a ještě jsem jim zatajil pravdu o mém zdravotním stavu? Všechno jsem to totálně zvoral! Zklamal jsem blízké svým životem a ublížil jim svou smrtí. Zklamal jsem všechny a zklamal jsem i sebe. Zasloužím si vůbec odejít do toho astrálního světa? Zasloužím si odpuštění? Ne! Nezasloužím odpuštění, tím jsem si byl naprosto jistý. Nezasloužím si ho a nejspíš ho ani nedostanu. 

Už jsem nebrečel, když mě anděl uvolnil ze svého sevření, ale zmocnil se mě podivný pocit prázdna. Už jsem vážně neměl sílu myslet na astrální svět a nejraději bych se rozplynul, jako kdybych nikdy neexistoval. Kéž bych se mohl rozplynout, aby mě ta vina tolik netížila. Kéž by se to dalo alespoň trochu snést, jenže unést tu tíhu bylo téměř nad mé síly. Rahmiel mě mlčky sledoval, cítil jsem jeho pohled, ale já jsem už neměl odvahu podívat se do jeho nádherné tváře. Už zase jsem civěl na své chvějící se ruce, protože jsem nechtěl vidět, jak je na mě naštvaný. Zklamal jsem i svého anděla... zklamal jsem opravdu všechny! 

„Tak a dost!" ozval se najednou rázně Rahmiel. V jeho hlase však zněla jen naléhavost, nezdál se naštvaný, což mě překvapilo. Čekal jsem, že už vážně ztratí trpělivost a blesky z jeho očí mě opravdu sežehnou. Byla by to taková úleva, kdybych se jednou pro vždy rozpadl v prach a popel... Nestalo se tak, ale já jsem stejně dál zarytě zíral jen na své propletené prsty. „Podívej se mi do očí!" řekl anděl ještě naléhavěji. „Jung-Kookie..." povzdechl si po chvíli, když se jeho příkaz stále míjel účinkem. Vzal zlehka mou bradu do dlaně a pozvedl si mou hlavu. Já jsem se nejdřív snažil dívat kamkoli jinam než na něho, ale jeho pohledu se opravdu dlouho vyhýbat nedalo. 

Nakonec mi přece jen nezbylo nic jiného, než se utopit v oceánu modři jeho očí, které byly ještě modřejší než před tím. Byly jako letní obloha prozářená paprsky slunce a zračilo se v nich tolik lásky, až jsem se pod tím pohledem zachvěl. Nezasloužím si lásku! „Jung-Kookie..." zopakoval potichu. „Teď mě budeš znovu pozorně poslouchat, ano?" Jeho hlas byl tichý a něžný, ale přesto nepochopitelně důrazný. „Ano..." vydechl jsem slabým hlasem. Lítost mě pomalu ale jistě rozbíjela na kusy. Tak zoufale jsem toužil, aby mi řekl, že nejsem tak špatný člověk, za jakého se považuji. Tak zoufale jsem toužil po lásce. Tak zoufale jsem toužil po odpuštění. Vědomí, že si nezasloužím nic z toho, moc bolelo.

Doufal jsem však, že mi Rahmiel poskytne alespoň malou útěchu.