Miluj mě věčně

62. Kapitola

Tae-Hyung

Jael zlehka pohladil mou tvář. Já jsem sklonil hlavu a nechal slzy, aby si tekly, jak je libo. Byl jsem naštvaný, ale taky smutný. V tu chvíli jsem nevěděl, co mě trápí víc. To že jsem musel před Kookiem vypadat jako ubohá troska a nebo to, že on trpěl kvůli mně?! Měl výčitky svědomí? Sakra... nenapadlo by mě, že si bude něco vyčítat. Proč si vyčítal něco, co jsem způsobil já? Proč raději neodešel? Proč se díval na mou bolest? Co si o mně asi v tu chvíli myslel? Raději jsem to ani nechtěl vědět. Měl sakra odejít! „Jung-Kookie se jen nedíval." ozval se Jael. „On tu bolest prožíval s tebou!" 

Zvedl jsem hlavu, setřel blbé slzy a udiveně se zadíval do jeho očí. „Prožíval se mnou? Co tím chceš říct?" Nebyl jsem si jistý, jestli to chápu dobře. To že se Kookie trápil a měl výčitky svědomí už přece vím a je to jeden z důvodů proč neskáču radostí, že tam králíček byl se mnou, ale zdálo se, že to anděl nemyslí zrovna takhle. Prožíval snad králíček mou vlastní bolest? Jak by ale mohl? „Přesně tak, Tae..." pokýval hlavou Jael. „Jung-Kookie neprožíval jen vlastní bolest způsobenou odloučením od tebe a výčitkami svědomí, které vyvolávalo tvé utrpení. On k tomu navíc přímo fyzicky vnímal a prožíval tvou bolest. Pocítil ji na vlastní kůži! A víš proč? Protože tě miluje! Protože jste na sebe napojení... připoutaní jeden k druhému a to je taky jeden z důvodů proč neodešel. Nedokázal od tebe odejít!" 

„Trpěl, protože mě miluje?" vydechl jsem bolestně a nové slzy vyhrkly do mých očí. „Trpěl kvůli mně!" došlo mi. Andělova slova se zabodla do mého temnotou obestřeného srdce jako nůž a jen zvětšovala mé výčitky. Už jsem nedokázal opětovat jeho pohled, tak jsem raději znovu sklonil hlavu. Ano... věděl jsem to... měl jsem se zabít hned, jak jsem zabil jeho! Kdybych se zabil, nemusel by pak Kookie trpět tím, jaká se ze mě stala ubohá troska... blázen. Proč jsem si nevstříkl to Kalium do žíly? Měl jsem trpět jen já... miláček si tohle nezasloužil! Vážně jsem všechno zvoral. Vážně si nezasloužím králíčkovu lásku, když mu jen ubližuju! 

„Nevím co se s tebou děje, ale vzpamatuj se už!" řekl Jael rozhodně, ale z jeho hlasu byl slyšet taky smutek. „Lituješ toho, že jsi nespáchal sebevraždu? Přeskočilo ti? Už jsi zapomněl, že ty sám jsi zrazoval Kookieho od toho, aby skočil ze střechy domu? Nejspíš ano, jinak bys takhle hloupě neuvažoval. Tušíš vůbec, jaký by to mělo dopad na tebe, na Jung-Kookieho i na tvou rodinu? Myslíš si, že sis zvoral život a přitom lituješ toho, že jsi ho nezvoral ještě víc? Navíc... ty jsi svůj život nijak nezvoral. Bylo tvým osudem potkat svou životní lásku a bylo tvým osudem zemřít, ale ne vlastním přičiněním... to bys tomu dal. Nepozornost... nehoda není to stejné jako vbodnout si smrtící látku do žíly!" 

Ještě víc jsem sklonil hlavu a z mého hrdla unikl tichý vzlyk. Nejspíš mi opravdu přeskočilo... cítil jsem se zahanbený, když mi došlo, že má vlastně pravdu. Byl bych schopen vršit jednu chybu na druhou... napravovat chybu jinou chybou... Už jsem se v tom zmatku ztrácel. Bylo mi na nic. „Tak teď mě poslouchej, Tae-Hyungu!" řekl přísně Jael, až jsem se pod tónem jeho hlasu zachvěl. „Podívej se mi do očí a poslouchej pozorně!" Nečekal však, až ho poslechnu a sám si za bradu pozvedl mou tvář. V okamžiku mě připoutal svým modrým pohledem, který však potemněl, stejně jako mé srdce. Jeho oči nabraly stejně bouřkový odstín a já jsem pocítil mrazení. Opravdu z něho šel strach a tak jsem se raději nepokoušel odporovat. Bez dechu a rozechvěle jsem čekal, co mi chce říct. Už jsem ani nebrečel. 

„Tae..." řekl naléhavě, ale jeho pohled o poznání zněžněl. „Udělal jsi ve svém životě spoustu chyb a je dobře, že lituješ, ale už to vážně přeháníš! Není důvod, aby ses vinil až tak moc!" Jeho pohled se v okamžiku úplně projasnil, ale já jsem pořád zíral do jeho očí a nedýchal. „Odpusť si, ano? Pokud se totiž nesrovnáš a neodpustíš si, nebudeš moct odejít do astrálního světa. Nebo tam opravdu jít nechceš? Opravdu to místo nechceš vidět? Měl bys chtít, protože je to tvůj domov. Tam je tvé místo, ne tady! Je to opravdu krásné místo plné lásky a už tam na tebe čekají." pokračoval naléhavě. „Tam patříš, Tae-Hyungie, jenže... mám obavy, že i když si odpustíš, že to nebude ani tak snadné odejít... Nikdy jsi nebyl duchovně založený a jsi bohužel až příliš spjatý s materií. Jsi fixovaný na své tělo a na tento svět, ale pořád je tu naděje... Je totiž jedno pouto, které je mnohem silnější než pouto k tomuto světu a to je láska k tvému miláčkovi... vaše vzájemná láska!" Na chviličku se odmlčel, zatím co mě nepřestával propalovat svým pohledem. Já jsem pořád bez dechu čekal, co řekne dál.

„Tae... máš možnost prožít věčnost s tím, koho miluješ víc než sám sebe a ty se toho chceš dobrovolně vzdát? Vážně nechceš dodržet slib, který jsi mu dal?"pokrčoval ještě naléhavěji. „Protože když zpřetrháš to pouto, pokud se vzdáš lásky k němu... je možné, že v tomhle světě uvázneš. Jen s ním je jistota, že projdeš branou. Ono se totiž opravu může stát, že půjde sám a pro tebe pak bude moc obtížné odejít z tohoto světa bez něho. Je možné, že to sám nezvládneš a je možné, že už se s ním nikdy nesetkáš. Nechci tě strašit, Tae-Hyungie, ale může se stát i něco horšího, než jen to, že uvázneš v tomhle světě. Pokud si neodpustíš a necháš Jung-Kookieho jít bez tebe, může se stát, že si to budeš vyčítat a že podlehneš temnotě. Může se stát, že skončíš v temné dimenzi mezi démony. Chceš to riskovat? Nesetkáš se pak znovu ani s tvou mámou, která už je v astrálním světě, můžeš ztratit všechno! Chceš to tak? Jestli ne... zklidni se, zkus si odpustit a nemysli si, že si Jung-Kookieho nezasloužíš." 

Zhluboka jsem vydechl, zatím co on vyčkával na mou odpověď. Měl jsem pocit, že mi praskne hlava ze všeho, co mi řekl. Může mrtvému prasknout hlava? Snažil jsem se uklidnit a přemýšlet. Rozum mi říkal, že má můj anděl pravdu. Miluju přece Jung-Kookieho a on miluje mě! Měl bych si odpustit a nedělat další chybu. Opravdu bych nechtěl uváznout v tomhle světě ani skončit mezi démony... fuj! Ani bych vlastně nechtěl porušit slib, který jsem dal svému miláčkovi. Chtěl bych být s ním a chtěl bych znovu vidět mámu. 

Jenže mé srdce, které svírala temnota pevně ve svých drápech, říkalo, že odpuštění není možné. Že si nic krásného nezasloužím a lásku Jung-Kookieho už vůbec ne! Netušil jsem, co mám odpovědět... nevyznal jsem se sám v sobě. Jael se zřejmě chystal znovu něco říct, ale nestihl to, protože se mě zmocnila nějaká divná síla a jako by mě vyzvedla. Všechno kolem se začalo rozmazávat a mizet... Jen jsem stihl poplašeně zamrkat a pak zavřít oči. 

Netušil jsem, co se to děje.