Miluj mě věčně

35. Kapitola

Jung-Kook

Rozechvěle jsem čekal na Moonovu reakci a mé srdce se bolestně sevřelo, když se ještě víc rozplakal. Tak moc bych ho chtěl utěšit, jeho bolest mě zraňovala, ale nebylo to bohužel v mých silách. Znovu jsem proklínal své nehmotné tělo a to, že mé „doteky" způsobují jen husí kůži na jeho těle. Nedokážou utěšit! „Ach, Kookie..." vzlykl, když ho přešel největší nápor smutku a on se trošku uklidnil. „Já... já jsem opravdu doufal, že ještě žiješ..." Jen jsem si zkroušeně povzdechl. Kéž by to ještě nevěděl... kéž by mohl ještě doufat. Jenže už jsem mu svou přítomnost potvrdil, takže modrovlasý opravdu ví. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že se s mou smrtí smíří tak jako se snad smířila má rodina spolu s Jiminem a Ho-Seokem. Tak jak se s mým odchodem snad jednou smíří i Tae-Hyungie.

Nechtěl jsem však myslet na svého miláčka, protože mé srdce se svíralo ještě větší bolestí, když jsem si uvědomil, v jakém stavu tygřík byl, když jsem od něho zbaběle utekl. Chtěl jsem raději myslet jen na človíčka, který byl právě vedle mě, tedy na Nam-Joonieho. On to zvládne, určitě! Nemůže to přece být horší, než když se smiřoval se smrtí své vlastní sestry. Vždyť mě znal jen tak krátce... „Opravdu jsi už umřel?" špitl Moon. „Nebo ještě spím a tohle je jen sen?" zadoufal a pro jistotu se štípl do kůže na zápěstí. Potichu sykl. „Sakra... jak by to mohl být sen, když jsem už dávno vzhůru?" 

Nejspíš bych se pobaveně usmál, kdyby to nebylo tak smutné. Znal mě sice jen krátce, ale i tak jsem si stihl ukrást jeho srdce... bohužel. Nebo bohudík? Nemohl bych si přát lepšího kamaráda, kterému na mě nepřestalo záležet. Stejně tak, jako mi záleží na něm. O to víc to však bolelo! „Jung-Kookie?!" špitl. „Mů... můžu se něco zeptat?" Zmateně jsem se na něho podíval. Na co se mě chce zeptat? A jak si myslí, že mu odpovím? Nejistě jsem však natáhl ruku a zlehka jsem se „dotkl" jeho tváře. Znovu sebou cukl a já jsem ruku rychle stáhl. Nelíbilo se mi, že takhle reaguje, ale pak jsem si uvědomil, že už jen to, že mě vůbec vnímá je zázrak, proto jsem se rozhodl, že se pokusím to nějak překousnout. On můj dotek zřejmě pochopil jako souhlas. 

„Byl... byl jsi s Tae-Hyungem opravdu šťastný, než jsi... než jsi umřel?" řekl potichu svou otázku a mé srdce se sevřelo něhou, že chce vědět zrovna tohle, ale taky bolestí, protože jsem si znovu vzpomněl na miláčka, který zřejmě nepřestává truchlit daleko v Busanu. Nevěděl jsem však, jak odpovědět, jenže Moonovi to naštěstí došlo. „Dotkni se mě dvakrát, jestli jsi byl šťastný, ano?" dodal skoro šeptem. „Nelhal bys mi, že?" vydechl, když jsem tak udělal. Jen jsem se pousmál. Neměl jsem důvod lhát, protože s Tae-hyungiem jsem byl nejšťastnější ve svém životě!

„Dobře..." pousmál se smutně. „Budu ti věřit!" „To jsem rád." vydechl jsem dojatě, přestože mě neslyšel. Moon mi pak kladl ještě spoustu otázek a já jsem musel „odpovídat". Teda ne že bych musel, ale chtěl jsem. Zajímalo ho opravdu všechno a já jsem na něco odpovídal s radostí, na něco s rozpaky a na něco jsem se odpovědět zdráhal. Zdálo se však, že se modrovlasý díky „rozhovoru" se mnou začíná smiřovat s tím, že už mě živého nikdy neuvidí, alespoň jsem tomu chtěl věřit. 

„Bu... budeš mi hrozně moc chybět, Jung-Kookie!" řekl potichu Moonie po chvíli, když náš „rozhovor" skončil a on jen smutně zíral před sebe. Do jeho očí znovu vyhrkly slzy, stejně tak jako do těch mých. „Mám tě hrozně moc rád, víš to? Nikdy na tebe nezapomenu!" „Já tebe taky, Moonie!" vydechl jsem dojatě. „Taky nikdy nezapomenu!" Kéž by mě tak mohl doopravdy slyšet. „Ale... ale až odejdeš, budeš ode mě prosím pozdravovat Geong-Min?" dodal s nadějí a já jsem láskyplně „pohladil" jeho tvář, aby to bral jako slib, že určitě. Doufal jsem, že jednou opravdu odejdu do astrálního světa a potkám tam jeho sestru. 

Jednou se tam jistě setkám i s Nam-Jooniem... pěkně tváří v tvář, ne jako teď.