Miluj mě věčně

86. Kapitola

Jung-Kook

Tae-Hyungie ještě nějakou chvíli setrvával s přitisklou tváří k mému krku a tiše plakal. Já jsem ho jednou rukou držel kolem pasu a druhou jsem konejšivě hladil jeho hebké vlásky. Na kůži mě hřál jak jeho dech, tak jeho slzy. Byl jsem však trpělivý a čekal jsem, až se zase uklidní, což se nakonec k mé nemalé úlevě stalo. Tae se s tichým povzdechem odtáhl a sám setřel své slzy. „Lepší?" zeptal jsem se starostlivě a miláček sotva znatelně přikývl. Podíval se do mých očí a pokusil se o úsměv. „Děkuji." řekl potichu a já jsem se na něho zářivě usmál. Zlehka jsem pohladil jeho tvář a on se pak natáhl pro  polibek, který jsem mu milerád věnoval. Ty jeho sladké rty ani nešlo nepolíbit. „Nemáš zač."  řekl jsem s něhou v hlase. „Pro tebe cokoli, tygříku!" „Jen se zase neobětuj!" vyhrkl vyplašeně a já jsem užasle vykulil oči. 

„Jak... jak to víš?" nechápal jsem. „Vždyť jsme o tomhle vůbec nemluvili."  „Kakabiel mi to řekl." vydechl. „Řekl mi spoustu věcí... řekl, že jsem vrah... že mě už nemiluješ a že jsem všem jen ublížil a..." Zmlkl a začal se chvět. Já jsem stiskl obě jeho dlaně ve svých rukách a zadíval se naléhavě do jeho očí. „Zapomeň na to, co ti říkal ten prolhaný démon!" řekl jsem sice vážně, ale s naprostým klidem. „Já tě miluju, to přece víš a to ostatní, co ti nakecal, je taky lež! Nejsi vrah a nikdy jsi nebyl. Proč mi nevěříš? Vždyť jsem ti to říkal ještě před tím, než jsme oba umřeli. Říkal jsem ti to hned, když ses mi svěřil. Teď ti to říkám znovu, tak už mi do háje věř! Nejsi vrah, protože vrazi nezabíjí z lásky! Vrazi nechtějí zbavit své blízké utrpení!" Tae opětoval můj pohled a naštěstí se přestal chvět. „Tvá máma je šťastná a já budu taky, jen co si odpustíš!" dodal jsem naléhavěji a doufal, že to už konečně pochopí. Trdlo. Milované trdlo! 

„Promiň, já ti věřím..." řekl potichu. Pak se maličko pousmál. „Tak dobře, tohle si opravdu odpustím, ale... ale to ostatní..." Zhluboka vydechl a zadíval se do země. „To ostatní nebude tak snadné." Maličko frustrovaně jsem si povzdechl. „Chceš si o tom promluvit?" nabídl jsem. „Svěř se mi, miláčku. Třeba ti to pomůže." „Můžu?" zeptal se nejistě, ale to už jsem ho chytl za ruku a stahoval ho k zemi, kam jsme se pak oba posadili. Mohli jsme si sice sednout i na židle, ale takhle mi to přišlo lepší, zvlášť když si pak Tae-Hyungie opřel svou hlavu o mé rameno, zatím co já jsem stále držel jeho ruce. „Musíš!" vydechl jsem do jeho vlasů. Tae se zhluboka nadechl a pak zase vydechl. Začal pak rozechvěle vyprávět o všem, co tíží jeho srdce, zatím co oba andělé jen mlčky přihlíželi. Řekl mi o tom, jak si vyčítá, že byl sobecký a že díky svému pocitu viny opustil svou rodinu. Že se nestaral o to, jak se trápí jeho bráška pro ztrátu mámy a taky kvůli tomu, že s nima není ani on.

Že vůbec netušil, jak moc má Jeong-Gyu rád Dong-Hana a že netušil ani to, že si nepřál jejich rozchod... že nechtěl, aby šel Tae studovat do jiného města. Že se nestaral o svou sestřičku ani o tátu, který si myslel, že je jeho synovi v Seoulu líp. Svěřil se, že vůbec netušil, že ho Dong-Han miluje a vyčítal si, že byl tak zahleděný do sebe, že ani ze slušnosti svému bývalému příteli nezavolal. Vyčítal si taky, že zklamal své spolubydlící, Yoon-Giho i Seok-Jina. Mohl se snažit být jejich kamarád, ale on jím nebyl. Slíbil sice Se-Hunovi, že si od něho nechá pomoct, ale nakonec to zvoral svou smrtí. Vyprávěl o „setkání" s nimi a jak cítil jejich bolest z jeho smrti, ale taky bezmoc a zklamání, že se na ně neobrátil, když mohl. Hlavně Se-Hun byl prý nejvíc rozrušený právě kvůli tomu. Rozechvěle vyprávěl taky o tom, jak to proběhlo u nich doma a taky znovu zmínil, jak se chtěl Dong-Han zabít. „Byl... byl jsem tak bezmocný." vzlykl miláček. „Bylo to hrozné!" popotáhl. „Tak moc... moc mě to všechno mrzí!" 

Já jsem mlčky poslouchal a čechral při tom jeho vlásky. Druhou rukou jsem stále svíral obě jeho dlaně. „Miláčku..." vydechl jsem, když zmlkl a jen se snažil zhluboka dýchat. „Mrzí tě to... to je dobře, víš?" Maličko jsem se odtáhl, zlehka jsem přitiskl své rty na jeho mokré líčko a on si pak znovu položil hlavu na mé rameno. „Jeden úžasný anděl mi totiž řekl, že kde je lítost, tam je taky odpuštění." Usmál jsem se na Rahmiela a on se zase usmál na mě. „Přesně tak!" usmál se taky Jael a Tae se na něho podíval. „Tae-Hyungie..." pokračoval Jael. 

„Důležité je, že ty si své chyby uvědomuješ a že jich lituješ. Neboj se, tvá rodina, přátelé i tvůj bývalý přítel se z toho dostanou a určitě se na tebe už nezlobí, nebo se brzy zlobit přestanou, takže není důvod, aby ses na sebe zlobil ty sám. Nemůžeš sice nic změnit ani napravit, ale už kvůli nim a kvůli Jung-Kookiemu, nedělej další chybu, ano? Zasloužíš si odpuštění a zasloužíš si astrální svět! Tak už si konečně odpusť a odejdi tam se svým miláčkem. V astrálním světě se pak setkáš se svou mámou a taky se tam jednou setkáš i s ostatními. A už mě nenuť tohle všechno opakovat, nebo zapomenu, že jsem anděl a pořádně tě proplesknu!" dodal a Taemu se vyplašeně rozšířily oči. 

„To byl jen vtip!" pousmál se Jael, ale v jeho očích to zajiskřilo, až jsem skoro uvěřil, že by to opravdu udělal. Možná by opravdu zasloužil proplesknout, tak jak jsem to před tím zasloužil i já. Tygřík se nervózně pousmál a pak se zadíval na své ruce. „Budu o tom přemýšlet." řekl potichu a já jsem ho znovu políbil, ale tentokrát na jeho rty. „Vezmu tě na to krásné místo, které jsem našel a tam můžeš přemýšlet a srovnat se." usmál jsem se. „Taky ti ale něco řeknu." zašeptal jsem pak do jeho ouška, jako kdybych mu chtěl svěřit svá nejsrytější tajemství. Přikývl a zadíval se do mých očí. Potom jsem mu zase já převyprávěl své zážitky. Řekl jsem mu všechno, až na zakázanou dimenzi a Tae mlčky poslouchal, aniž by mě přerušil, i když nad souloží mých kamarádu se pobaveně usmíval. 

Nic k tomu však neřekl. „Nakonec jsem si odpustil." dodal jsem na závěr. Znovu se mi vybavilo, jak jsem se poprvé pokoušel odejít, což jsem Taemu taky řekl. Opravdu jsem si tenkrát odpustil sám, bez pomoci zakázaného světa, ale z mého vyprávění to vyznělo tak, že jsem si odpustil sám i podruhé. Maličko se mi sevřelo srdce z té lži, ale uklidnil jsem se, když jsem pocítil na svém rameni Rahmielův konejšivý dotek. Tae-Hyungie se všechno dozví, až odejdeme, jenže teď ho musíme chránit! „Zažil sis toho tolik..." vydechl miláček zaraženě. „To je..." „To je už všechno za mnou!" skočil jsem mu trochu neomaleně do řeči.

„Vyprávěl jsem ti to jen proto, abys věděl, že když jsem si dokázal odpustit já, dokážeš to i ty!" vysvětlil jsem. „Udělej to pro sebe, pro mě i pro své blízké, ano? Všechno zlé je už pryč, zbývá už jen tvé odpuštění, tygříku. Uděláš to, ano?" „Ano, králíčku." vydechl. „Chci si odpustit." „Tak se mi líbíš!" usmál jsem se. Věnoval jsem dlouhý a procítěný polibek jeho rtíkům. Pak jsem opřel své čelo o to jeho. „Miluju tě!" zašeptal jsem. „Taky tě miluju!" odpověděl a s láskou se zadíval do mých očí. Já jsem jeho pohled se stejnou láskou opětoval.„Já... jen..." povzdechl si a znovu se odtáhl. „Chtěl bych ještě vidět, že jsou opravdu všichni v pořádku. Že se opravdu nezlobí. Ty jsi, Kookie, slyšel z úst svých blízkých, že ti odpouští. Můžu taky? Pak udělám všechno proto, abych si dokázal odpustit." 

Na chviličku jsem se zamračil, protože se miláček pořád pokoušel oddálit návštěvu ostrova jeho snů, ale pak jsem se usmál. „Navštívíme tvůj domov, tygříku." řekl jsem odhodlaně a s mírným nadšením. „Alespoň přece jen uvidím místo, kde jsi vyrůstal." Tae jen přikývl a já jsem se zářivě usmál. Vážně se mi Taeho myšlenka zalíbila. „To je vážně bezva nápad!" dodal jsem ještě nadšeněji, když mi došlo, že konečně alespoň trochu poznám jeho rodinu. Až na to, že odpadne rozpačité představování... „Uvidím tvého tátu, brášku a sestřičku!" jásal jsem. Uvidím taky Dong-Hana, uvědomil jsem si. Byl jsem na něho neskutečně zvědavý. Přece jen... byl Taeho první přítel a s ním měl můj miláček své poprvé. Kdo by nebyl zvědavý? 

„Uvidíš je." pousmál se Tae. „Kdybys ale nebyl se mnou, nejspíš bych  nezvládl znovu se tam vrátit." „Jenže já tam budu s tebou a ty to zvládneš!" mrkl jsem na něho. Znovu jsme se něžně a zlehka políbili. Pak, když jsem se odtáhl, abych mohl vidět do jeho krásných očí, se mé srdce prudce a radostně rozbušilo. Na Tae-Hyungieho tváři se totiž objevil jeho speciální a úžasný úsměv, který jsem vždycky tak miloval a který jsem ani nedoufal, že ještě někdy uvidím. Chtěl bych, aby se už nikdy nepřestal takhle usmívat, alespoň dokud máme tuhle podobu. 

Tae-Hyungie má nejkrásnější úsměv v celém vesmíru!