Jung-Kookieho cesta životem na tomto světě skončila, už není mezi živými. Jak se vypořádá se svou smrtí? Jak zvládne bolest z odloučení od svého miláčka a pocit viny? Odejde pokojně "do světla"? Zjistíte to při četbě tak trochu fantasy ff navazující...
Jenže Jimin se nemínil hned tak probudit. Otočil se na břicho, víc se zakutal do peřiny a v klidu spal, jako nějaká Šípková Růženka. Posadil jsem se opatrně na postel a zahleděl se do jeho pokojného výrazu. Byl tak rozkošný...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Kdybych ho neznal už od dětství... kdyby pro mě nebyl jako můj vlastní bráška, nejspíš bych se dokázal zamilovat do někoho tak sladkého, jako je on. Naprosto jsem chápal Hobiho, že propadl jeho kouzlu. Teda... určitě nejen tomu. Jimin má v sobě víc než jen krásnou tvářičku a naprosto dokonalé tělo! Už od malička byl milý a pozorný. Dokázal utěšit, povzbudit, ale taky rozesmát. I díky němu jsem přežil ty roky s leukemií. Vždycky byl veselý a usměvavý, nedovolil, abych klesl až na dno. On a moje rodina! Hobiho jsem poznal až později, na vysoké, ale věřím, že on by mě dokázal podržet taky. Setřel jsem slzu, která stékala po mé tváři a něžně jsem pak naznačil, že hladím Jiminieho líčko. Nejraději bych ho políbil. Vážně ho miluju jako svého brášku a to není zrovna malý cit. Moc by mě bolelo, kdyby to můj kamarád nevěděl... naštěstí to ví. Musí to vědět!
Mezitím, co jsem s láskou, ale taky s lítostí vzpomínal na své dětství a dospívání s tímhle úžasným klukem, vrátil se Ho-Seok. Zvědavě jsem se otočil a zadíval se na jeho sexy tělo. Měl jen ručník kolem beder a taky jeho vlasy byly mokré. V údivu jsem vykulil oči. Netušil jsem, že je krásný až tak moc. Netušil jsem, že na sobě taky tak pracuje. Je možné, že chodil do posilovny spolu s Jiminiem? Až teď jsem ho viděl opravdu z blízka... na jeho vyrýsovaných svalech ještě lpěly kapičky vody a dodávaly mu víc na smyslnosti.
Poplašeně jsem zamrkal, když ručník sundal a celý rudý jsem co nejrychleji odvrátil pohled. Přesto jsem si nemohl nevšimnout, jak je vyvinutý... jsem fakt neskutečný šmírák! Nezabránil jsem však perverznímu úsměvu, aby se vloudil na mé rty, když mě mimoděk napadlo, že si Jiminie musel včerejší soulož opravdu užít... s Hobiho výbavičkou to snad ani nešlo jinak! Ještě víc rudý jsem si v duchu nafackoval za své myšlenky, zatím co se už kamarád naštěstí stihl obléct. Pak jsem znovu vyplašeně zamrkal, když se málem posadil na mě... teda skrz mě. Vyskočil jsem na nohy a popošel raději kousek dál. Hobi zlehka pohladil Jiminovy vlasy a sklonil se, aby mohl políbit jeho čelo.
V tom okamžiku Jimin otevřel oči. „Ho... Hobi?!" vysoukal ze sebe a jeho tvářička nabrala znovu jahůdkový odstín, když si zřejmě uvědomil, že je nahý. „Co... co se stalo?" „Nepamatuješ si to?" vydechl Hobi. Nepoznal jsem, jestli z jeho hlasu slyším zklamání a nebo úlevu. Vyčkávavě se zadíval na kamaráda, který se mezi tím posadil, vjel si rukou do vlasů a nahodil výraz, jako kdyby se snažil přemýšlet. Taky já jsem civěl do jeho tváře a čekal, co z něho vypadne. Jen bezradně zakroutil hlavou, jakože ne, ale po chviličce se jeho oči rozevřely do široka. Vyplašeně se podíval na Ho-Seoka. „My... my dva... my jsme spolu...?" „Jestli myslíš, že jsme se spolu vyspali..." povzdechl si Hobi. „tak si to myslíš správně..." Jimin ještě víc rozšířil svá kukadla a nasucho polkl. „A do háje..." uklouzlo mu. „To... to se nemělo stát... sakra!" Chytl si hlavu do dlaní. „Sakra!"
„Je to vážně tak hrozné, že jsme spolu spali?" špitl Hobi a smutně sklonil hlavu. Zadíval se na své ruce a bylo na něm vidět, že sotva zadržuje pláč. Teda... alespoň já jsem to viděl. Jimin zřejmě ne... pořád měl hlavu ve svých dlaních a vypadal, jako kdyby se chtěl propadnout do postele. „No... já nevím..." řekl po chvíli Jimin tichým hlasem. „Teď... teď o tom vůbec nedokážu přemýšlet, protože mám hlavu jako škopek..." „Udělal jsem čaj..." špitl znovu Hobi. Nejspíš doufal v jinou odpověď. „Netřískneš s ním o zem, když ti ho přinesu i s práškem od bolesti?" Zněl hrozně smutně a to donutilo Jimina zvednout hlavu a podívat se do jeho tváře. Hobi stále zíral na své ruce, jako kdyby je ještě nikdy neviděl.
„Ne... netřísknu..." vydechl. „Je ti špatně?" zjišťoval opatrně. Jeho výraz se změnil na starostlivý. „Trochu..." přikývl Hobi v odpověď, vstal a vydal se ke dveřím, aniž by věnoval Jiminovi jediný pohled. Ten se za ním chviličku díval, ale pak znovu složil hlavu do dlaní. „Ale bude to dobré... neboj." dodal Hobi ještě potišeji. Neuniklo mi, že nenápadně setřel slzu ze své tváře. Doufal jsem však, že nemá důvod ke smutku. Jimin ho přece ještě neposlal do háje, ne? Jistě, netvářil se sice kdoví jak nadšeně, ale to se přece dá pochopit. To přece nemusí znamenat, že necítí nic jiného než přátelství.
Pořád ještě zbývá naděje, že bude mezi nima všechno dobré...
