Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 12.

Vyhnal jsem takové myšlenky z hlavy. Přemýšlení nad něčím takovým není teď vhodné. Měl bych se soustředit na to, aby mě neodvedli někam, kde je to ještě horší a abych byl v pořádku.

,, Páni.. Asi jsi si tam toho prožil o hodně víc, než já.. Je mi tě líto. Pomůžu ti ale s tím, se zase bavit se všemi! Kde bydlíš? Mohli bychom se navštěvovat..! Trávit spolu čas a lépe se poznat!" Trochu se zachechtal a čekal na mou odpověď. ,,N-nikde.. A jsem Jeongguk. Jeon.." Špitl jsem v domnění, že už mě nechá na pokoji.

Očividně jsem se ale mýlil..

,,Jeon Jeongguk?! Byl jsi ve zprávách! Prý ti záhadně zemřeli rodiče a ty jsi byl nezvěstný.. Máš vůbec.. Kam jít?" Zeptal se opatrně a znova na mě pohlédl. Do očí se mi nahrnuly slzy a potáhl jsem. Záporně jsem zakroutil hlavou a sklopil ji.

,,Oh.. Umm.. To.. To je mi líto. Můžeš jít k nám! Rodičům to snad vadit nebude.." Zazubil se. Nijak jsem mu na to neodpovídal. Raději budu bezdomovec, než bydlet u někoho, komu nevěřím.

Zpomalil jsem své tempo a šel jako poslední ze všech. Tiše jsem se za nimi loudal a snažil se nevnímat zimu, která ošlehávala mou kůži.

Přemýšlel jsem, kde by to bylo nejlepší. Kde bych byl pro ostatní neviditelný a nemusel snášet jak zhnusené pohledy, tak tiché šeptání o mé osobě.

,,Nad čím přemýšlíš?" Vyrušil mě jeho hluboký hlas. Zvedl jsem k němu hlavu a hned jí zase sklopil. Neodpovídal jsem. Slyšel jsem, jak si povzdechl.

,,Mluv se mnou prosím.. Řekni mi něco o sobě alespoň.." Všimnu si jeho prosebného pohledu a na chvíli zavřu oči. ,,Nejsem... Zajímavý.." Hlesnu tiše a ztěžka polknu. Bolest v ústech stále přetrvává a když se mi na jazyku znova ocitne ta hnusná železitá chuť, odplivnu si.

,,To říkáš ty.. Z čeho to je?" Poukáže na krev, která skončila na zemi. Beze slova jsem ukázal na své rty a trochu více si stáhl triko. Bylo mi jen do půli stehen a tak mi byla velká zima.

,,Neboj.. Za chvíli budeš doma, kde se můžeš zabalit do peřiny.." Pousmál se, ale já na něj jen hodil smutný a bolestný pohled. Úsměv mu rázem opadl z tváře a trochu povytáhl obočí.

,,Máš to přeci kousek, že..?" Zeptal se opatrně, ale já jen rychle zamrkal a zahnal tak rychle přicházející slzy.

,,N-nemám kam.. Jít.." Špitl jsem a začal jsem si hrát s prsty na rukou.

Následovalo dlouhé ticho. Skoro všichni se už odpojili a šli domů k někomu, kterému na nich záleží. Také bych někoho takového chtěl.... Povzdechl jsem si.

,, Můžu.. Můžu tě vzít k sobě domů.. Něco by jsi mi ale musel říct o sobě, abych také něco věděl. Vlastně ani nevím tvé jméno.." Trochu se pousmál a tázavě na mě pohlédl.

,,Jeongguk.. Jeon Jeongguk.." Řekl jsem mu tiše.

,,Oh.. Ty jsi.. Ummh..'' Zněl poněkud vyveden z míry a pravděpodobně nevěděl, co by měl říct. Nevadilo mi to. Alespoň mi byl dopřán nějaký klid.

~~~

Celou tu cestu už nic neříkal a jen si mezi zuby žmoulal spodní ret. Párkrát jsem ho sledoval, ale jen na pár vteřin. ,,Tady.. Pojď do auta..'' Pokynul mi rukou a odemkl své černé BMW m5 v matně černé barvě. Trochu překvapeně jsem zamrkal. Kde, pro bůh, pracuje?! Zastavil nejdříve u strany spolujezdce a otevřel mi dveře. Já však zastavil hned vedle něj a neměl se k dalším krokům. Stále mu nevěřím, to ani zdaleka ne. Nebudu k němu přeci lézt do auta, když mě může jakkoli zneužít a bůh ví, co ještě!

Zatřepal jsem hlavou a chtěl udělat krok vzad, ale jeho ruka mě zastavila. Svou příjemně hřející dlaň, která byla jako ze sametu, položil na mou paži a chvíli na mě jen hleděl, než promluvil. ,,Neboj se už přeci.. Chci ti jen pomoct. Pojedeme teď ke mně domů a já ti pak se vším pomohu, ano? Jen nastup do toho auta a nech mě ti vůbec nějak pomoct.. Prosím...'' Hleděli jsme si navzájem do očí. Ty jeho byly nanejvíce vážné. Nevím proč, ale udělal jsem, oč po mně žádal. Pomalu jsem nastoupil do jeho auta a usadil se na, už od pohledu pohodlnou, sedačku. On za mnou zavřel dveře, díky čemuž jsem se nehorázně lekl a už se bál, že přijde něco špatného, avšak k mé úlevě se nic takového nestalo. Opřel jsem se více do sedačky a pohlédl ven z okénka. Když nastartoval motor, pootočil ke mně ještě hlavu.

,,Jsem Kim Taehyung.. Ještě jsem ti neřekl své jméno.. Omlouvám se ti..'' Pousmál se a chopil se volantu. Zařadil si na jedničku, sešlápl plyn a rozjel se pro mne neznámo kam.

~~~

Zastavil na štěrkové cestě u nádherného domu s bujně rostoucím trávníkem. Byly zde i nějaké květiny a celý pozemek budil příjemný dojem. Pomalu jsme oba vystoupili z auta a Taehyung zašel rovnou ke dveřím, které odemkl a otočil se na mě. Já se stále kochal tou nádhernou zahradou a obdivoval ji. Z dálky šlo slyšet jeho uchechtnutí a tak jsem pohled zvědavě přesměroval na něj. Se stálým úsměvem nadzvedl jedno obočí a hlavou kývl ke dveřím. Vydal jsem se tedy pomalu za ním a opatrně vešel dovnitř. Stále jsem si kontroloval, jestli je vše v pořádku a ohlížel se na něj. Byl jsem připraven vzít kdykoli nohy na ramena.

_______________________________________________________________________________

Nevím, jestli mé přečtení na knize jsou správné, ale jestli ano, tak je tato kniha oficiálně v zapomnění :')