Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 58.

Nejen, že se to nelíbilo mně, ale ani Diaelovi. Cítil jsem, jak odmítá přijmout vše, co řekl. Cítil jsem, jak mě pomalu ovládá. A to nebylo dobře. Nemůžu přeci nikomu teď ublížit. Zatnul ruce v pěst a hledím do země.

,,Máš hlad králíčku?"
,,Chceš pomstu?"
,,Držíš se zpátky, že?"
,,Nedělej to. Pusť ho..."
,,Nech mu prostor."
,,Nemůžeš mi ublížit."
,,Nemůžeš ublížit svému pánovi."
,,Nebo máš snad strach?"

Všechny jeho otázky se mi odrážely v hlavě spolu s dunivou ozvěnou. Vše mě jen pobízelo k tomu, pustit otěže. A tak jsem to udělal. Pustil jsem je. Pomalu jsem se postavil na nohy a zvedl s úšklebkem hlavu. Křídla jsem roztáhl sice jen trochu, ale jejich konečná peříčka se dotýkala rozpadaných zdí domů, které hraničili velikost uličky.

,,Za všechny špatné činy se platí... Užij si svou splátku, bastarde." Zavrčel jsem a rozběhl se proti němu.

~~~
(aneb autorka je moc líná vše popisovat do detailů :') )

,,Jeonggukie, je to v pořádku, ano?" Taeho paže mě k sobě pevně tisknou a dodávají mi tak nějakou útěchu. ,,T-tae. Já... Já zabil J-junga!" Opět jsem se na novo rozplakal. Nechtěl jsem, aby to skončilo další vraždou. Stal se ze mě hotový kriminálník. Určitě bych dávno měl sedět někde za mřížemi na tvrdé posteli bez přikrývky a polštáře.

,,Nemůžeš za to, sssh... Není to tvá chyba." Hladil mne po zádech a šeptal do ucha slova, jež mne donutila postupně přestat brečet. Posmrkl jsem a trhaně se nadechl. ,,J-jak mě tu můžeš ještě mít..?" Pohlédnu mu tázavě do tváře a spatřím tak jeho upřímný úsměv. ,,Mám tě rád Jeonggukie... Přirostl jsi mi k srdci a zvykl jsem si na tvou přítomnost," pokrčí rameny, jako by to nic nebylo. Mě to ale zahřeje u srdce a nažene zvláštní tlak do spodní části břicha. Je to krásné.

,,A... A to ti nevadí, jaký jsem?" Promnu si oči a z tváří setřu všechny slzy. ,,Ale Jeonggukie, jak by mi něco takového mohlo vadit? Každý je nějaký a ty sis jen prožil špatné věci, které na tebe doléhají. Neznamená to však přeci, že tě za to nebudu mít rád," pousměje se a vtiskne mi menší polibek do vlasů.

,,Pojď se prospat, hm? Bude pak vše lepší..." Hbitě se zvedl ze sedačky a nastavil přede mne ruce. Ochotně jsem se jich chytil a vytáhl se z jeho pomocí do stoje. Čekal jsem, že mě hned poté pustí, ale jeho ruce si mě rychle podebraly a on si mě vzal do náručí.

Vylekaně jsem ho objal kolem krku a nechal se odnést do svého pokoje. ,,Budu v ložnici, kdybys něco potřeboval." Zašeptá mi těsně u tváře, položí mě na postel a políbí na čelo. S lepším pocitem se zahrabu do peřiny a zavírám oči, nechávajíc se odnášet spánkem.

O 3 roky později

,,Jeonggukie ne!! Ještě nechoď!" Zakřičel na mě Tae, když jsem jen trošku vyšel zpoza rohu do kuchyně. Tiše jsem se zasmál a přikývl, což on nemohl vidět. ,,Dobře, dobře, nikam nejdu."

Založil jsem si ruce na prsou a čekal, až mi povolí vstup. ,,Tak... Tak jo, můžeš, myslím." Aniž bych na něco čekal, vyšel jsem svižně do kuchyně a první, co upoutalo mou pozornost, byla linka od barevných a cukrových posypků. Doslova jsem se zevnitř hroutil, ale poté jsem pohledem přešel na Taehyunga, který se nadšeně usmíval. V rukou držel dort a na hlavě měl jednu barevnou čepičku, přičemž další ležela na stole vedle něj.

Zůstal jsem stát němě na místě a se slzami na krajíčku ho sledoval. ,,Všechno nejlepší lásko!!" Odložil spěšně dort a vřítil se mi do objetí. Pevně jsem si ho k sobě přitiskl a zavřel oči. ,,T-to je vážně... Pro mě?" Zašeptám stále ohromen. ,,Ale samozřejmě!! Dnes je ti dvacet dva let a také dva roky a půl, co jsme spolu..!" Svraštil jsem obočí a více ho k sobě přimáčkl. ,,Bože, děkuji.." Schoval jsem si tvář do jeho ramene. Tae se ode mě ale odtáhl a zdvihl mi hlavu. ,,Víš, že tě miluji, že ano?" Zašeptal s úsměvem a hleděl mi skrz oči přímo do duše. Mohl jsem se topit v jeho očích, tak, jako vždy. S pozasmáním se jsem přikývl a ruce položil na jeho tváře. ,,Také tě miluju Tae..." Zavřel jsem oči a slepě přitiskl své rty k těm jeho v láskyplném polibku.

_______________________________________

Cítím, že jsem tím podělala celý příběh, ale už ho potřebuji ukončit. π~π Nedokážu se do něj už tak moc vžít jako dříve, což mě štve a mrzí zároveň...

Zbývají nám tu tedy už jen dvě kapitoly, možná jedna, pokud se mi to do ní vše vejde. A samozřejmě... Smut. :') Pravděpodobně se potom propadnu studem až někam k jádru, kde se udusím a uškvařím, ale asi bych to měla zkusit...