Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 53.

,,J-já ale... To.. Promiň!" Schoval jsem si tvář do dlaní a zakňučel. Taehyung s tím očividně nebyl moc spokojený, jelikož mě chytil za zápěstí a stáhnul mi ruce dolů. Prohlížel si mě.

,,Bylo mi v tričku horko, ale že toho takhle využiješ, to jsem nečekal." Zašeptal s malým úšklebkem na tváři a přiblížil se více mému obličeji. Stále jsem byl celý červený, snad ještě více než předtím.

Dech se mi zasekl někde na půli cesty do plic. Sklopil jsem pohled, ale akorát jsem tím docílil toho, že místo do jeho očí jsem koukal na jeho plné rty. Zavřel jsem proto křečovitě oči a doufal, že všemu uniknu. Třeba se za chvíli probudím a zjistím, že je to sen. Prosím.

,,O co se snažíš, Jeonggukie?" Zašeptal opět, načež zašustila látka přikrývky a jeho horký dech na mé tváři se vytratil. Pootevřel jsem jedno oko a pomalu se na něj podíval. Na rtech mu hrál pobavený úsměv. Očividně se bavil.

,, Snažím se.. Spát. Jsem unavený," lehce jsem zalhal a doufal, že mi to uvěří. Bedlivě jsem ho sledoval a čekal jeho reakci, která přišla pár vteřin poté. ,,Dobrá, sladké sny, Ggukie..." Přiblížil se ke mně a políbil mé čelo. Přivřel jsem oči. Jeho rty byly příjemně teplé a měkké. ,, Děkuji," odpovím skoro automaticky, přitáhnu si peřinu až ke krku, a zavírám oči. Vyprazdňuji svou mysl a posléze usínám.

~~~

,,Ach Králíčku. Víš, že když neposloucháš svého pána, musí tě potrestat, viď že ano?" Se slzami v očích přikývnu a dodám: ,,A-ano pane." ,,A víš také, že přes ty dveře je slyšet úplně všechno, že ano?" Jeho hlas byl klidný, ale já už předem věděl, že je to jen otázka času, kdy se protkne hněvem. ,,Ano.. P-pan-ne," roztřeseně odpovím a sklopím hlavu k zemi. Bylo by hloupé se mu teď podívat do tváře.

,,Tak mi vysvětli, jak jsi mohl řvát jméno toho posraného Kima, když jsi moc dobře věděl, že mám v obýváku velmi váženou návštěvu!!" A je to tady. Nevědomky jsem se skrčil pod vahou jeho hlasu. Chtělo se mi plakat. ,,J-já nechtěl, p-pane.." Skoro neslyšně zašeptám, očekávajíc v blízké době ránu.

Nemusím ani dlouho čekat. Na tváři mi přistála jeho velká pěst, která mne dostala k zemi. Nezastavoval jsem se, nebránil jsem se. Nechal jsem své tělo pouze dopadnout na kamennou podlahu a slzám nechal volný průchod. Celá má tvář mi pulzovala nehoráznou bolestí.

,,Zasloužíš tvrdý trest!" Sklonil se ke mně, odplivl si blízko mé hlavy a opět vstal. ,,Zvedni se, hned!" Přikázal mi, já ovšem nemohl své tělo přimět k jedinému pohybu. Byl jsem slabý.

,,Řekl jsem snad, aby ses zvedl, zmetku malej!" Semkl jsem čelist, abych ze sebe nevydal žádný nežádoucí zvuk. Pán mě pěvně chytil za rudé vlasy a prudce mě vytáhl do sedu. Zakřičel jsem bolestí. Okamžitě jsem sklopil hlavu, opět se na něj nedívajíc. ,, Zatímco si pro něco zajdu, ty ze sebe sundáš všechny hadry, je ti to jasné?!" Rychle jsem pokývl. ,,A-no pane."

Dveře chladné místnosti se s prásknutím zavřely a já si teprve teď dovolil vzlykat. Pomalu jsem ze sebe sundával všechno oblečení, co jsem na sobě měl. I když bylo velmi špinavé, dokonce i potrhané, úhledně jsem si vše složil na malinkou hromádku a odložil dál ode mne. Nahý jsem si pak sedl zpět na ledově studenou zem a vyčkával. Stíral jsem si z očí slzy, a jakmile se dveře prudce otevřely, donutil jsem se přestat vzlykat. Bylo by to ještě horší.

Díval jsem se na jeho boty, jak míří rychlým krokem k mé osobě. ,,Podívej se na mě!" Aniž by čekal na mou odezvu, silně chytl mezi své prsty mé tváře a hlavu mi prudce zaklonil. Hleděl jsem tak zpříma do jeho očí. Shlížel ke mně.

,,Nejprve si trochu užiju pohledu do tvé zničené tváře, co říkáš?" Neodpovídal jsem. Kdybych tak udělal, přistála by mi na tváři další rána. Nechutně se ušklíbl a odstoupil ode mě. Stále jsem s ním udržoval pohled. ,,Budeš počítat do padesáti, každá rána další číslo. Už to přeci znáš." Zasmál se a bez jakéhokoli čekání mne švihl bičem do tváře.

Bolestně jsem vykřikl přes celou místnost a hlavou cukl do strany. Cítil jsem stékající krev po mém čele, líci i bradě. Rána byla velmi silná. Kašlal jsem na pravidla a naplno se rozvzlykal. Slzy mě štípaly na ráně, ale bylo mi to jedno.

,, Počítej!!!" Vykřikl zlostně a já tedy počítal. ,,J-jed-na..." Vzlykl jsem a hned nato schytal další ránu, tentokrát do podbřišku. Opět jsem bolestně vykřikl a shrbil se. ,,D-dva-a," dostal jsem ze sebe mezi vzlyky.

S každou další ránou jsem brečel ještě více a někdy zapomněl počítat, načež mi přidal deset dalších ran. Při několika posledních už jsem sotva vnímal svět.

,,Nespi ještě, čekají tě další dvě kola!" Hrubě mě shodil na zem, což mi sebralo i tu poslední kapku vědomí.

_______________________________________

Konečně jsem se dostala k napsání nové části! ':DD

Doufám, že se vám líbí ^^ <33