Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 28.

Kim Seokjin. Vyděšeně jsem na něj hleděl a v uších mi začalo pískat. Ustoupil jsem od něj a nasucho polkl. V hrudi jsem měl ten známý tíživý pocit.

,,Vidím, že tady se ti žilo dobře, co? Nezapomínej však, že stále patříš mě. Určitě jsi poctěn, že jsem si sem pro tebe přišel osobně.. Sám." Jeho tvář právě zdobil zlomyslný škleb. Bylo mi do breku. Rychle jsem zakroutil hlavou a znova o několik kroků ustoupil.

,,J-já nikam... Nikam nejdu!" Vykřikl jsem zděšeně a rozeběhl se do mého pokoje. Neměl bych však příště zapomínat, že na běh nejsem stavěný a nikdy jsem nebyl žádný velký běžec. Stačilo snad jen pár vteřin a už jsem ležel na zemi. Seokjin nade mnou klečel a zasmál se.

,, Stále jsi ale slabý.. Co jsem však měl čekat, že? Ani kdybych přišel o rok později, bys nebyl fyzicky zdatný.. Tím ale lépe. Teď se zvedni a jdeme..!" Zavelel a zvedl se. Do očí se mi nahrnuly slzy a začaly dopadat na zem.

,,T-Tae..." Zašeptal jsem a sevřel bezmocně ruce v pěst. Nechtěl jsem se tam vracet. Chtěl jsem tu Taehyunga, který by mě jako vždy sevřel v teplé náruči a uklidňoval mě. Chtěl jsem na nějakého Seokjina zapomenout. Žít si možná i spokojený život beze strachu.

Pravděpodobně jsem však zmeškal vlak a stojím na pusté zastávce plné negativity. Byl jsem ztracen.

,,Slyšíš?! Zvedej se!" Cukl jsem sebou, když se na mne rozkřikl a tiše vzlykl. ,,N-nechci.." Vyšlo mi z úst dřív, než jsem si vlastně uvědomil, co jsem řekl. Okamžitě jsem toho litoval a ještě více, když mě přetočil na záda a chytl mě pod krkem.

,, Řekl jsem ti, aby ses zvedl!" Vyřkl a zesílil stisk na mém krku. Vykulil jsem oči a lapal po dechu. Své ruce jsem obtočil kolem té jeho a snažil se jeho stisk uvolnit, při nejlepším se z něj úplně vyprostit.

Už jsem vnímal jen okrajově, když jeho ruka z mého krku záhadně zmizela. Před očima jsem měl mžitky a nebyl jsem schopen se dát dohromady. Rychle jsem začal sípavě lapat po dechu a odkašlávat si.

Všechny zvuky jsem slyšel jakoby z dálky. Všechno, co se kolem právě dělo, jsem nemohl plně vnímat ani vidět. Byl jsem zcela opuštěn a pohlcen pocitem paniky. Pocitem, že tohle je poslední chvíle, kdy vnímám. Pocitem, že jsem na cestě do nebe plného svatých andělů, anebo do pekla plného hříšných jedinců a samotného ďábla.

TAEHYUNG P.O.V
Při rozvádění situace a incidentu, který se stal, bylo těžké si udržet kamennou tvář a vypadat, že o ničem nevím. Sotva jsem sem přijel, chtěl jsem jet zpět. Za Jeonggukem.

Trvalo snad pět hodin, než jsme se všichni nějak dohodli a mohli jsme jít domů, popřípadě pokračovat v nějaké práci, kterou máme rozdělanou. Já naštěstí mohl domů. Rychle jsem nasedl do auta a než jsem vyjel, objednal jsem pizzu.

Chci být doma co nejdříve, tak nebudu nikam chodit a zbytečně se zdržovat. Pizza postačí. Nastartoval jsem motor, a co nejrychleji se dostal na můj pozemek. Zarazilo mě, že na příjezdové cestě stál bílý Mustang. Žádnou návštěvu jsem nečekal a pochybuji, že by zde Jeongguk někoho za tu chvíli našel.

Z přihrádky u spolujezdce jsem rychle vytáhl svou náhradní zbraň a spěšně vystoupil z auta. Lehkými kroky jsem se dostal až k hlavním dveřím a opatrně do nich strčil nohou. Soustředil jsem se na celé mé okolí, na sebemenší zvuk, a byl stále v pozoru.

Zbraň jsem držel pevně v rukou, připraven kdykoli zasáhnout a zmáčknout spoušť. Když se mi však naskytla možnost nahlédnout do nitra domu, zbraň jsem si zastrčil za opasek a rychle z Gguka strhl neznámého muže. Mrštil jsem s ním o zem a rychle k němu přiskočil. Sedl jsem mu obkročmo na pánev a chytl mu ruce, abych mu zabránil pohybu.

Pohlédl jsem mu do tváře a hned poznal, o koho se jedná. ,,Ty?!" Nevěřícně jsem vykřikl a přemýšlel o tom, jak se sem mohl dostat. Z jeho strany se mi dostalo pobaveného uchechtnutí a ohavný úsměv.

,,Ten kluk mi patří.. Měl jsi počítat, že si pro něj dříve nebo později přijdu a vezmu ho s sebou zpět tam, kam patří." Zamračil jsem se hned nad jeho první větou.

,,Jeongguk nepatří nikomu! A už vůbec ne tobě..! Táhni zpět do toho svého výzkumného domečku a nevracej se sem." Zavrčel jsem mu u ucha a zvedl se. Ruce jsem mu však stále držel a odvedl ho až k jeho autu.

Nasedl do něj a věnoval mi poslední pohled. ,, Já se vrátím.. A Jeon z toho nevyjde tak lehce." Zasmál se, nastartoval a o pár vteřin později byl pryč.

Všechen adrenalin a vztek mě opustil a mé tělo zaplavil strach a obavy o Gguka. Rychle jsem vběhl zpět do domu a klekl si k němu. ,,Jsem tady Ggukie.. Neboj se, jsem tady," ukonejšil jsem ho, jelikož měl nezdravě zrychlený tep. Sklonil jsem se k němu a políbil ho na čelo.

Nemohl nic takového zaznamenat a já si jednoduše nemohl pomoci. Opatrně jsem ho zvedl ze země, přitiskl si ho na svou hruď, a vydal se s ním do mého pokoje.

_______________________________________

Ayee! Stihla jsem vydat ještě jednu.. ':D Moc velká akce zde nebyla, ale Jinie tu není naposledy.. ( ͡° ͜ʖ ͡° )
Přeji všem dobrou noc a snad se vám tento díl alespoň trochu líbil ^•^

Luv yaa!