Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 13.

Taehyung mě postupně provedl celým domem a dokonce mi ukázal i pokoj, kde budu spát já. Byl jsem z toho celkem překvapený, že mi nabídl jeden ze svých pokojů, půjčil mi nějaké své oblečení a dovolil mi tu vůbec zůstat. Když jsem obdržel hromádku s oblečením pro mě, odešel jsem do ,svého' pokoje a sedl si na postel. Bylo to úplně jiné. Postel byla měkká, pokoj pěkně zařízený, ve zdi velká okna se závěsy a dokonce tu byl i menší lustr. I když byl pokoj laděn převážně do bílé barvy se světle hnědým nábytkem, byla to krása.

Už teď toho pro mne Taehyung udělal mnoho. Sice si tím stále nezískal mou plnou důvěru, jelikož ani sám nevím, jestli jsem něčeho takového schopen, ale přeci jen si krapet té důvěry získal.

 Neustále jsem si prohlížel pokoj, který mi byl udělen, a do očí se mi postupně hrnuly malé slzičky radosti. Nemusel jsem tu tak trpět. Mohl jsem se normálně vyspat, rozsvítit si, vzít si na sebe více oblečení, vykoupat se.. Snad vše. Semkl jsem rty do úzké linky a marně se pokoušel zklidnit. Z očí mi stékaly slzy, jedna za druhou a tak jsem si pomalu přitáhl kolena k hrudi. Když se však vydral z mých úst první vzlyk, věděl jsem, že už nebudu schopen přestat do té doby, dokud se buďto nevyčerpám nebo mě to samo nepřejde.

Bez ohledu na to, kde jsem, jsem začal hlasitě plakat. Kolena jsem si k hrudi tiskl co nejvíce to šlo a celý se třásl pod návalem vzlyků. Jen stěží jsem dokázal vnímat ruku, která se obtočila kolem mých zad a přivinula mě k většímu teplu. Hodnou chvíli mi to nevadilo, nevnímal jsem to tolik, avšak když mi to pořádně došlo, celý jsem znehybněl a vykuleně se podíval na Taehyunga, kterému jsem skoro ležel na hrudi. Mé srdce, jako by se zastavilo, dech se mi na chvíli zadrhl a poté zrychlil tak moc, že jsem nevěděl, jestli se mám vlastně ještě nadechnout nebo bych měl naopak vydechnout. Hlavou mi létalo snad miliony myšlenek, všechny bez nějaké normální pointy, a zorničky jsem měl rozšířené snad přes celé duhovky.

,,Jeongguku klid! Uklidni se, prosím tě, nebo mi tu zkolabuješ..!'' Vyděsil se Taehyung a trochu mě od sebe odtáhl, aby si mě mohl pořádně prohlédnout. Několikrát za sebou jsem rychle zamrkal a pomalu jsem svůj dech zklidnil. Rychle jsem se od něj co nejvíce oddálil a sedl si do tureckého sedu, přičemž jsem si neuvědomil, že na sobě mám jen boxerky a tričko, které se mi tak vyhrne a bude pod něj vidět.

,,Proč jsi plakal? Stalo se snad něco? Nebo jsem něco udělal já? Nelíbí se ti to tu? Mohu ti dát jiný pokoj.. Jsou tu ještě dva další..!'' Řekl polekaně a v nevyslovené otázce na mě hleděl. Záporně jsem zakroutil hlavou. ,,N-ne.. Je to tu.. Pěkné. Brečel jsem... Radostí.'' Špitl jsem a lehce zčervenal.

,,Ah.. Už jsem si myslel, že jsem udělal něco špatně.. No.. Ehm.. Možná.. Možná by bylo lepší, kdyby jsi se teď převlékl a.. Došel do kuchyně. Uvařím nám něco k večeři.'' Nervózně se pousmál a pohledem tikal všude po místnosti. Nechápavě jsem na něj chvíli hleděl, ale nakonec jsem přikývl a do rukou vzal jeho oblečení. On se zvedl z postele a rychle odešel pryč.

Neřešil jsem to a rychle se začal převlékat do nového, čistého a voňavého oblečení. Ve finále to na mně všechno viselo a připadal jsem si v tom jako malé dítě. Nespokojeně jsem zabručel, když jsem se uviděl v zrcadle, ale raději jsem zase rychle od něj odešel.

Po schodech jsem se dostal do přízemí a vydal se do kuchyně. Nejprve jsem nakoukl za roh a zkontroloval, jestli se tu něco nezměnilo a když jsem se ujistil, že ne, vešel jsem do místnosti. Na stole už ležely dva talíře a na nich toasty se zeleninou. Vypadalo to sice dobře, ale nejsem zvyklý jíst něco takového. Je to velké množství a úplně něco jiného, než bylo tam.

Pomalu jsem si sedl ke stolu a tupě na ten talíř hleděl. ,, Nemám hlad.." Zašeptal jsem a podíval se po Taehyungovi. Přestal žvýkat sousto, které si právě vložil do úst a vzhlédl ke mně. Odložil toast stranou a otřel si ruce. Dožvýkal sousto, polkl a pak si poposedl na židli.

,,Měl by jsi něco sníst.. Musíš mít přeci alespoň trochu hlad.." Zabodával do mě svůj pronikavý pohled a pohodlně se opřel do židle. Zakroutil jsem hlavou a odvrátil pohled jinam.

Prohlížel jsem si všechny věci v místnosti, dokud jsem neuslyšel zavrzání židle a následně mi nezatarasilo výhled jeho tělo. Zdvyhl jsem hlavu a němě na něj zíral. On vzal jeden z toastů z mého talíře a přiložil ho k mým ústům. Vykulil jsem oči a mé tváře nebraly nachovou barvu.

Chce mě snad krmit?

_______________________________________
So.. Nevím, jestli si ze mě dělá Wattpad srandu nebo jste noční tvorové.. ':) každopádně..! Hrozně moc vám chci poděkovat za 100+ přečtení!! Hrozně moc to pro mě znamená a jsem ráda, že je tu alespoň někdo, kdo to čte. Každé to jedno přečtení mi vždy vykouzlí úsměv na tváři..! ^•^ Děkuji vám strašně, strašně moc!

I purple you! <33