Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 1.

Všichni v místnosti tak byli nuceni si zakrýt uši, jelikož křik chlapce byl až moc pronikavý. Sklo kolem něj začalo po chvíli praskat a v místnosti se spustil alarm, který však hned po pár vteřinách ustal, jako by tam vlastně vůbec nebyl.

Chlapec se svíjel na podlaze, zatímco jeho tělo nabíralo nové podoby. Jeho vlasy se z růžovočervené změnily na uhlově černou, duhovky zezelenaly. Jazyk už více neměl svůj zakulacený tvar na jeho konci, ale stal se špičatým. Jeho postava již nebyla pohublá, ale každou vteřinou se mu rýsovaly další a další svaly. Ze zad mu vyrostla obrovská křídla tmavě zelené barvy a na předloktí se mu objevilo tetování. Přesněji dvě černá pírka, avšak jedno z nich bylo hodně vybledlé, jako by jedno bylo zhotoveno černou fixou, zatímco to druhé jen šedou tužkou.

Když křik ustal, všechen pohled zůstal na chlapci, který už neležel na zemi, ale stál veprostřed místnosti. Hlavu měl nakloněnou na stranu, přičemž mu ofina padala do očí. Na rtech mu pohrával až děsivý úškleb a křídla měl ochranářsky obmotaná kolem svého těla.

,,Víš, jak se jmenuješ..?'' Odhodlal se jako první promluvit Seokjin a zkontroloval statistiky na monitoru. Chlapec se ušklíbl ještě více a odpověděl na položenou otázku.

,,Jeon Jeongguk.'' Jeho hlas už více nebyl tichý a prolínaný bolestí a strachem, ale sebevědomý a pevný.

,,Dobře.. Tvůj věk..?'' Zeptá se znova a upřeně hledí na chlapce. Ovšem ten už neřekl ani slovo a jen tam v tichosti stál. Mezitím se tvor, který pronikl do jeho těla, usazoval v jeho hrudi, blízko srdce. Poškozoval tím tak funkce normálního člověka a poté si je ,upravoval' podle své potřeby, aby dokázal přežít jak on, tak jeho hostitel.

Křídla, jež měl kolem sebe obmotaná, se pomalu rozbalila a ukázala se tak výzkumníkům v celé své kráse. Mezi jednotlivými pírky se objevilo zlatavé tenké světlo, které stále více zářilo, až byla celá místnost ponořená v ostrém světle. Sklo, které bylo popraskané z nedávného křiku, se teď celé rozpadlo a chlapec za ním se pohrdavě zasmál.

Když světlo ustalo, všichni zmateně hleděli na místo, kde původně měl stát chlapec, ale místo toho zelo prázdnotou. Všude kolem bylo naprosté ticho a nic se nedělo.

To se však změnilo, když se místností ozval ženský křik a spolu s ním děsivý smích, který naháněl husí kůži. O chvíli později se místností rozlehlo našlapování bosých nohou a tiché dopadání kapek na zem. Za výzkumníky se objevil Jeongguk, v ruce držíc orgán, jež je k životu nezbytně potřebný. Srdce.

~~~

Uběhl už týden od toho, co je tu Jeongguk držený pod přísnou ostrahou, aby se nedostal ven. Poté, co tvor v něm převzal kontrolu nad jeho tělem, zabil snad pět výzkumníku a to bez jakéhokoliv smilování, či uvědomění si, co vlastně dělá . Když krátce na to upadl do bezvědomí, Seokjin ho nechal zavřít v jedné z přísně zabezpečených místností a řetězy připoutat ke zdi. Nemohl si totiž dovolit, být nepozorný a riskovat tak, že mu zemře někdo další.

Jen málokdy za chlapcem někdo přišel s jídlem nebo vodou na ochlazení, avšak i přesto, že jedl stále méně a pil maximálně tak dvakrát za den, to s ním nic nedělalo. Tvor, jež do něj o týden zpět vlezl, se staral o to, aby životní funkce jeho hostitele byli naprosto v pořádku a oni tak mohli přežívat.

Každou chvilku se na Jeonggukovi prováděly všemožné testy a dokonce se několikrát pokusili vyvolat jeho ,druhé já', což se jim však ani jednou nepovedlo. Vše, co se na chlapci před týdnem změnilo, se opět vytratilo, až na tetování dvou peříček. Ta se stále mohla pyšnit na Jeonggukově předloktí.

Chlapec však byl znova tím vyděšeným chlapcem, který by raději zemřel, než aby sloužil jako pokusná krysa. Výzkumníci zkoušeli stále nové a horší věci, které na něm většinou zanechali jizvy a teď nemám na mysli jen ty jizvy na jeho těle, ale i na srdci, které jsou mnohem horší, jak ty povrchové.

A právě teď přišel na řadu další test..

________________________________________________________________________________

Nová kapitolka je tu ^^ doufám, že se líbí <3