Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 37.

Jeho krok byl na můj vkus až moc pomalý. Jako když šelma číhá na svou kořist. Možná tomu tak i vážně bylo. Možná jsem ta kořist, která má skončit ve spárech obrovité šelmy.

Zastavil se blízko mě a napřáhl se bičem. ,,Nechceš si to počítat? Možná bude větší zábava." Ušklíbl se na mě. Pokroutil jsem hlavou a zavřel oči. Srdce mi bilo snad až v krku, jak moc jsem se bál.

,,Nu dobrá... Tvé rozhodnutí." Pokrčí nedbale rameny a v pár dalších vteřinách se ozve prásknutí biče. Vyjeknu bolestí a zatnu ruce v pěst. Celá hruď mě štípe, pálí. Do očí se mi derou slzy.

3rd PERSON P.O.V
Červenovlasý chlapec se neustále zmítal a cukal sebou pod ranami biče. Jeho hruď nesla stále více šrámů, krev se z nich jen valila. Plakal a naříkal, prosil a žádal. Bělovlásek však nemínil přestat. Dělalo mu dobře, když viděl Jeongguka tak strhaného. O to více mu dělalo dobře, když mu ta havěť v něm nepomohla.

Samolibě se na mučeného chlapce usmíval a přidával na síle šlehání biče o jeho kůži. Vždy mu dělalo radost mu nějak ublížit. Vidět ty slzy bolesti, slyšet ten srdcervoucí křik a prosebné mumlání. Mohl by to dělat stále.

,,Jimine, to stačí..!" Napomenul bělovláska hlavní výzkumník - Kim Seokjin. Stál přímo ve dveřích místnosti a už pár minut vše pozoroval. Uznal však, že srandy bylo dost a zbývající čas stejně promarní ošetřováním úzkých a táhlých ran na Jeonggukově hrudi.

Bělovlasý s nespokojeným mlasknutím všeho nechal a otočil se k zuboženému chlapci zády, čelem Seokjinovi. ,,Byla to zábava..." Prohodí do prázdna a povzdechne si. ,,Možná, že ano, ale Jung je náročný. Pokud za něj chceš dostat to, co bylo řečeno, měli bychom mu ho dodat v zachovalejším stavu." Seokjinův hlas působí klidně, avšak je to jen první dojem.

,,Samozřejmě, že chci! Dojdu pro ošetřovatele?" Muž ve dveřích jen pokýval hlavou a počkal si, až bělovlásek odejde z místnosti. Když se tak stalo, svůj přísný pohled upřel na vysíleného červenovláska a uškrnul se.

,,Vypadá to, že se znova setkáváme, že? Snad sis těch pár klidných dní užil. Ani krk už nemáš otlačený... Jaká škoda, chtěl jsem ti udělat takovou památku, ale zřejmě jsem do toho dal málo síly. U Junga se ti bude líbit.." Přiklekl k mladšímu a dloubl ho prstem do jedné z čerstvých ran. Jeongguk zavyl bolestí a trhaně se nadechl.

,,Bavilo mě tě sledovat. S Kimem jste se pravděpodobně dosti sblížili, hm? Povím ti, na něj teď můžeš zapomenout. Zřejmě už ho stejně neuvidíš, takže postrádání ho by bylo k ničemu. Máš tak hodinu na to, se se vším smířit a přestat bulet." Ještě jednou dloubl do jedné z ran a odešel z místnosti.

Až když místnost znova upadla do ticha, se drobný červenovlásek naplno rozplakal. Před očima měl usměvavého stříbrnovlasého chlapce, který s ním trávil každý den i noc. Nedokázal by mu nikdy říct sbohem, nikdy by ho nedokázal opustit.

Slané slzy mu stékaly po tvářích, přes bradu na krk a nakonec až na hruď, kde si zalézaly do krvavých šrámů. Fyzická bolest bylo však to poslední, na co by se soustředil. Celým jeho tělem právě proudila bolest psychická. Nechybělo by málo k tomu, aby se zhroutil.

V hlavě si přehrával všechny chvíle s Taehyungem, kterých bylo snad nekonečno. Nakonec se mu do mysli vkradl i jeho nejlepší přítel - Yoongi. Myšlenky mu pobíhaly sem a tam, nechtíc se ustálit na jednom místě.

Když do místnosti vkročilo několik ošetřovatelů, bylo těžké chlapce uklidnit jen slovy. Byl právě oddán svým pocitům, které ho pohltily. Až uspání skrz injekci Jeongguka zklidnilo. Obklopila ho tma, jež mu nedovolovala nic cítit ani na nic myslet.

~~~

JEONGGUK P.O.V
Probudil mě chlad obklopující mé tělo. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlížel se kolem sebe. Místností zářilo světlo, prostor byl menší. Namísto toho, abych byl zavěšen u zdi na řetězech, jsem seděl na dřevěné židli bez nějakých provazů, či něčeho, co by mi bránilo v pohybu.

Opatrně jsem se postavil na ztuhlé nohy a protáhl se. Rychle jsem ruce stáhl k tělu, když mnou projela bolest z oblasti hrudníku a břicha. Bolestně jsem se zašklebil a počkal, až bolest odezní. Zhluboka jsem se nadechl a vyhrnul si tričko. Kolem celého břicha jsem měl obvaz. Více jsem tričko už nevyhrnoval kvůli případné bolesti.

Stáhl jsem ho zpět a přešel ke dveřím. Zacloumal jsem klikou. Překvapivě bylo zamčeno. Povzdechl jsem si a šel si zpět sednout na židli. Počkám si, až někdo přijde.

_______________________________________

Jak si myslíte, že bude Jung špatný? :)

A také.. Chtěli byste zde smutný konec nebo šťastný? Mám vytvořený obrázek pro oba, ale stále nevím, jaký bych měla upřednostnit, tak dávám možnost vám, abyste trošku o něčem rozhodli ^•^