Hope [j.jg x k.th] ✔

Kapitola 23.

,,A-ale to.. To nemůžu! Nejde to jen tak..!" Bránil jsem se hned. Zabořil jsem se více do opěradla a vystrašeně na něj hleděl.

,,Nejde..? U některých testů se jim to přeci povedlo.. Také něco zkusím." Zasmál se a zvedl se ze svého křesla. Obešel pomalu stůl a už-už mě chtěl vytáhnout do stoje, když mu v tom zabránila Taehyungova ruka.

,,Nechte toho prosím..! Jeongguk je teď rád, že nic takového už nemusí prožívat. Ušetřete ho toho pane Lee..!" Doléhal na něj, avšak s ním to ani nehlo. ,,Jestli tu chceš nadále pracovat, stáhni tu pracku pryč a sedni si zpět na svou židli!" Sykl po něm, až jsem se ošil. Taehyung tak udělal a pan Lee mě prudce vytáhl do stoje.

,,Řekni mi.. Co pro tebe bylo nejhorší? Co bylo nejhorší pro něj?" Odvedl mě do středu místnosti a donutil mě si kleknout. Sklopil jsem automaticky hlavu a svraštil obočí. ,,Pro mě všechno.. Pro něj.. To nevím." Přiznal jsem a nervózně se kousl do rtu.

,,Nevíš..? Hmm.. Zkusíme si zahrát šipky, co ty na to?" Zlomyslně se usmál a znova šel ke stolu. Otevřel jeden šuplík a vytáhl z něj nožík. Zvedl jsem k němu hlavu a němě pootevřel ústa.

,,Sundej si to tričko, ať nejsi celý od krve.. Nemusí hned všichni vědět, co se tu dělo." Zpražil mě pohledem. Já se v rychlosti podíval na Taehyunga. V jeho tváři šlo rozpoznat zděšení a strach. Nasucho jsem polkl a začal si pomalu sundávat tričko.

Hodil jsem ho co nejdál, jelikož by byla škoda té bílé barvy, a odevzdaně dál seděl na podlaze. Zakručelo mi v břiše, což mi bylo divné, jelikož já hlad neměl. Mou pozornost ale upoutal nožík, jehož čepel se zablýskla ve slunečním svitu.

,,Nebudeš utíkat. Ani se nehneš. Budu na tebe ten nožík házet a čekat na tvoji proměnu.. To zní dobře, no ne?" Jeho rty se znova zkroutily do křivého úsměvu.

Aniž bych ale stačil něco říct, už nůž letěl proti mě. Dech se mi nápadně zrychlil a celou tu dobu jsem chtěl ucuknout. Bál jsem se ale trestu, který by si mohl vymyslet, a tak jsem tam seděl a čekal, až mé tělo zasáhne bolest.

Nemusel jsem čekat dlouho. O pár vteřin později z mého břicha trčela jen rukojeť malého nožíku a já bolestně zaskučel. Tvář se mi zkroutila do bolestné grimasy a do očí se mi vehnaly slzy. Také mi ale znova zakručelo v břiše.

,,Teď mi ten nožík hoď zpátky.. Dělej." Nařídil nezaujatě pan Lee a já vykulil oči. Záporně jsem zakroutil hlavou a zatnul přitom břišní svaly, které sic nebyly vidět, ale stále tam někde byly.

Pana Leeho očividně má odpověď neuspokojila a ráznými kroky si to namířil ke mně. Chytl nožík a prudce mi ho vyškubl z těla. Mé zorničky se zúžily a v ústech jsem pocítil krev. Valila se i z mého břicha, ale ne dlouho. Rána se zacelila dříve, než jediná kapka rudé tekutiny stačila dopadnout na světle modré džíny a to je co říct.

Když byl totiž nožík z mého těla vyrván, krev vystříkla snad všude. Nad tím, že tvor se mi rozhodl pomoct, jsem se musel lehce pousmát.

Ředitel si ničeho ale nevšiml a znova si stoupl za stolek. Až když se otočil čelem zpět ke mně, zůstal překvapeně stát na místě. ,,C-co to..? Kde je?!" Zeptal se a zamračil se. ,,Pryč.." Zašeptal jsem a už jsem cítil, že se mé tělo mění.

,,Hoď si ještě jednou.. Chceš vidět mou přeměnu, tak dělej. Do toho..!" Ušklíbl jsem se, přičemž jsem už cítil stupňující se tlak mezi lopatkami. Taehyung po mně hodil překvapený a vyděšený výraz. Musel jsem se uchechtnout. Teď se o mne však nemusí bát..

Ředitel tak rychle udělal. Hodil po mně nůž a ten se zabodl přímo mezi má žebra. Zatajil jsem dech a rychle zamrkal. Sám jsem uchopil čepel a vytáhl nůž ze své hrudi. Rána se okamžitě zacelila a já věděl, že teď už to nejsem více já, kdo mluví a činí, ale můj společník.

Postavil jsem se a roztáhl svá křídla, která se lehce ovinula kolem mého těla. ,,Tak ses dočkal. Tady mě máš.. A teď, když dovolíš, mám hlad." Zasmál jsem se a rozešel se k němu. Překvapeně tam stál, a když jsem se k němu začal blížit, couval.

,,Jídelna je.. V přízemí.." Vyšlo z jeho úst zcela ohromeně a natiskl se ke zdi za ním. ,,Ach.. Zapomněl jsem říct.. Mé přání je zcela speciální. Nic, co by mi kuchař zvládl připravit." Odvětil jsem naoko smutně a na chvíli se tak i zatvářil. Svá křídla jsem stáhl a dostal se k němu tak o něco blíže.

,,Naši kuchaři uvaří vše.. Není možné mít až tak speciální přání." Snažil se, aby se jeho hlas nechvěl, ale ten strach z něj přímo sálal.

Zaklonil jsem hlavu a od srdce se zasmál. Můj smích byl však ledový, prázdný. ,,Hmh.. Jsi vtipný, už ti to někdo řekl? Třeba ti na hrob přinesu i kytičku.. Pokud nějaký tedy bude." Uchechtl jsem se a mrkl na něj.

,,A abych tě uvedl na správnou cestu.. Nikdo mi nedokáže připravit teplé, čerstvé a měkké srdce. To dokážou jen mé oběti."

_______________________________________

Tak.. Snad je to o něco lepší než ta předešlá kapitola.. ^•^