Dopis (Snarry) - Probíhá úprava

~18~

Úsměv. Je naší každodenní součástí. Bereme jako samozřejmost, že se usmívají lidé kolem nás a my jim to oplácíme. Nepovažujeme něco tak primitivního za výjimečné. Ale toho rána byl úsměv natolik úžasný jev, že to poznamenalo spoustu lidí.

Harry spolu s Ronem a Hermionou dorazil do Velké síně na snídani. Jeho dva nejlepší přátele po sobě udiveně pokukovali, protože Harry se už od rána na všechny okolo usmíval. Ne tím falešným strojeným úsměvem, ale opravdovým, upřímným úsměvem od srdce. Nebyli překvapeni jen oni, ale většina spolužáků. Všichni si již zvykli, že se Harry jen mračí a s nikým se nebaví. Co ovšem takový úsměv způsobil u profesorského stolu bylo opravdu nevídané.

Profesor Kratiknot si posunul brýle, aby na Harryho lépe viděl. Ředitelce nebelvírské koleje vypadla vidlička z ruky a Brumbál si Harryho s neskrývaným zájmem prohlížel. Severus Snape, aniž by si to uvědomil, se také usmíval.

„Řekni mi, Severusi, co si o tom myslíš?“ otázal se profesora lektvarů ředitel

Severus pozvedl obočí a tázavě se na Brumbála podíval: „Nerozumím, pane řediteli. O čem mluvíte?“

„O Harrym přece. Je to vítaná a překvapivá změna.“

„Třeba si Harry uvědomil, že naděje umírá poslední,“ odvětil Severus, aniž by se nad svými slovy zamyslel.

„Harry? Opravdu Severusi?“

Snape se na Brumbála zmateně podíval.

„Jistě. Bavíme se přece o Potterovi.“

Albus Brumbál se uchechtl: „Ano, to ano. Ale především ty jsi ho nazval Harrym. Že by jsi dospěl?“

Snapeova bledá tvář se začala barvit do červena. Neodpovídal a raději se věnoval snídani. Přesto mu na tváři hrál jemný úsměv.

~~~                          

U nebelvírského stolu vládla skvělá nálada. Harry se zapojoval do hovoru a dokonce se rozesmál při Seamusově popisu svého pojednání do obrany. Ani by ho nenapadalo se podívat k profesorskému stolu, kdyby nebylo Rona.

„No to mě podrž!“

Skoro všichni se na Rona podívali čekajíc, co z něj vyleze.

„Lidi, už jste někdy viděli Snapea se usmívat?“ pronesl šokovaně jejich rusovlasý spolužák.

Harry okamžitě pohledem vyhledal profesora lektvarů a opravdu! Snape se usmíval. Krátce vzhlédl od snídaně a setkal se s Harryho pohledem. Lehce na něj pokývl a dál se věnoval jídlu. Harryho úsměv a dobrá nálada se ještě znásobily.

Kdoví, co mu zvedlo náladu, ale Snape s úsměvem bylo rozhodně dobré znamení.

Harry se najednou nemohl dočkat jejich hodiny. Ne jen té vyučovací, ale především večerního tréninku. Doufal, že odhalí důvod Snapeovi radosti.

~~~                          

„Minule jsme probírali, jak se ubránit neživým. Vaše eseje byly otřesné.“

Profesor Snape se odmlčel a hůlkou rozeslal oznámkované úkoly. Harry s radostí shledal, že dostal přijatelné.

„Pane Finnigane, pokud budete před nemrtvým hrát mrtvého, nejsem si jist zda přežijete následující minuty,“ pronesl profesor mrazivým tónem.
Cela třída vybuchla smíchy. Rázem nic nepřipomínalo hodinu s nejobávanějším profesorem v Bradavicích.

„To jen, abyste věděli, jak nesmyslné věci dokážete napsat. Vy se moc nesmějte, pane Malfoyi. Jasně jsem říkal, že běžná kouzla jsou k ničemu, ovšem vy byste použil Petrificus Totalus. Stejně jako Finnigan, ani vy byste nepřežil.“

Profesor počkal, až se třída trochu uklidní a pokračoval: „Jak jistě víte, azkabanští strážní již nejsou ve službách ministerstva a přidali se na stranu zla. Proto se dnes zaměříme na mozkomory. Je jen jeden účinný způsob, jak se jim bránit. Tím je Patronovo zaklínadlo.“

Členové Brumbálovy armády na sebe mrkli. Tohle je Harry učil a všichni dokázali patrona vyčarovat.

„Jak zní Patronovo zaklínadlo?“ optal se profesor a Hermionina ruka byla okamžitě ve vzduchu,  následována dalšími. Snapea to na okamžik ohromilo, ale pak si všiml, že se Harry kupodivu nehlásí.

„Pottere?!“

„Expecto patronum,“ odvětil tiše mladík a široce se usmál.

„Základem je šťastná vzpomínka, ta udržuje štít mezi vámi a mozkomorem. Nyní si to vyzkoušíme,“ pokračoval Snape a snažil se mladíkův úsměv ignorovat.

Snape vyvolával střídavě zmijozel a nebelvír. Ze zmijozelských studentů patrona nevyčaroval nikdo, zato z nebelvíru všichni, kdo se loni učili s Harrym. Ač to neměl ve zvyku, musel v duchu Pottera pochválit. Rozhodně na jejich tajných schůzích nezahálel.

„Pottere!“

Harry byl připraven použít stejnou vzpomínku jako vždy, když se mu na mysl vkradla jiná, stejně intenzivní nebo možná ještě intenzivnější, než ta předešlá.

„Expecto patronum!“

Místo jelena na kterého byl Harry zvyklý, běhal po třídě panter. Všichni ho sledovali s posvátnou úctou. Harry si vyměnil nechápavý pohled s Hermionou a proto si nevšiml, jak Snape viditelně zbledl.

~~~                        

Severus pročítal všechny možné knihy, aby se utvrdil v tom, co si myslel. Změna Harryho patrona pro něj byla překvapivá a rozhodně nečekaná. Obzvláště proto, že bylo málo důvodů, aby se patron změnil. Dočetl poslední stránku a opřel se o opěradlo.

Můj patron byl panter než zemřela Lily.

Přece není možné, aby jako šťastnou vzpomínku použil kteroukoliv s ním. A musel by někde v hloubi duše ke Snapeovi cítit nějakou pozitivní emoci.

Ne, ne a ne! Není to možné. Může být vděčný za radu a pomoc, ale víc v tom nebude. Musím se mýlit!

Snapea netrápilo, že by Harry něco cítil, více se užíral tím, že on sám mladého Pottera má rád. Dlouho si odmítal tento fakt přiznat. Nechtěl znovu sledovat, jak před ním umírají jeho nejbližší. A pak ho něco napadlo.

„Expecto patronum!“

Srdce mu vynechalo úder a na obličeji se usadil užaslý výraz. Kolem něj v kruhu pobíhal jelen.