Dopis (Snarry) - Probíhá úprava

~2~

Zase byl v té místnosti bez oken. Trpělivě vyčkával Voldemortův příchod. Vždy přišel nebo ho rovnou čekal. Ani tentokrát neudělal výjimku.

„Už jsem se bál, že dnes nepřijdeš, Harry.“

„Nemám moc na výběr a jak se zdá, tak ty to moc dobře víš,“ odvětil naštvaně Harry.

Voldemort se potěšeně ušklíbl a mávl hůlkou. Harry ucítil jak ho nějaká kletba srazila na kolena. Na břiše mu začala prosakovat krev.

„Ty první dny to byla větší zábava. Alespoň jsi se bránil,“ skřehotal Voldemort a mladík lapal bolestí po dechu, když použil další kletbu.

„Crucio!“

Všechny svaly a kosti v těle se Harrymu bolestivě kroutily až měl dojem, že se každou chvíli rozpadne na tisíc kousků.

„Jak dlouho tohle náš Vyvolený vydrží? Kdy mě budeš prosit o rychlou smrt? Já tě zlomím Harry Pottere a zde, ve tvé mysli ti nepomůže ani Brumbál!“

Jeho smích Harrymu zněl v uších ještě ve chvíli, kdy uslyšel bouchání tety Petunie na dveře.

„Vstávej kluku!“

Harry s námahou otevřel oči. Celé tělo ho bolelo a když si sáhl na břicho, nahmatal hlubokou ránu. Opatrně se zvedl z postele a doplazil se do koupelny. Při pohledu na řeznou stále krvácející ránu se mu zatočila hlava. Namazal si ránu hojící mastí a překryl obvazem. Z kufru vytáhl další lahvičku lektvaru proti bolesti a okamžitě ho do sebe obrátil. Převlékl se do čistého oblečení a za doprovodu doznívající bolesti sešel dolů. Nesměl zapomenout, že po snídani musí vyprat povlečení, dokud krev nezaschla. Jako ostatně téměř každý den.

„Kde si myslíš, že se flákáš ty nevděčníku jeden?!“ hřímal jeho strýc od stolu.
„Omlouvám se, strýčku Vernone.“

Harry se díval do země a rychle se přesunul ke sporáku.

„Na to tvoje ‚omlouvám se‘ ti zvysoka kašlu. Tady máš seznam prací, které uděláš než se vrátíme,“ ukázal na papír připnutý na lednici.

„Ano strýčku, Vernone,“ odvětil tiše Harry. Neměl už ani sílu odmlouvat.

Vernon Dursley si znechuceně odfrkl a zvedl se ze židle, následován Dudleym a Petunií. Harry v domě osaměl. Podíval se na seznam a povzdechl si: „Hejbni kostrou Harry, musíš to zvládnout dokud ti působí ten lektvar.“

Téměř celý den se dřel na zahradě a snažil se zvládnout všechny úkoly, které mu strýc Vernon zadal. Odpoledne se na nohou držel už jen silou vůle, ale nakonec vše stihl. V kuchyni si vzal okoralý kousek chleba odešel do svého pokoje. Vytáhl další lahvičku s lektvarem a usedl ke stolu. Dopisy od přátel neotevřel a schoval je do zásuvky. Neměl sílu si je přečíst. Musel je udržet daleko od něj, protože Voldemort mu řádně ukázal, co se stane každému s kým se bude bavit. Proto se rozhodl svých přátel vzdát. V balíčku na stole byly lektvarové přísady, které si minulý týden objednal. Musel se ušklíbnout.

Tohle kdyby viděl Snape, tak by nejspíše zešílel.

Lektvar proti bolesti již zvládal uvařit i poslepu. Teď se však chtěl pustit do náročného lektvaru Bdění. V duchu se modlil, aby se mu povedl. Sice to bude chabá pomoc, ale pořád lepší, než čekat, kdy ho Voldemort zabije. Všiml si ještě dopisu s bradavickou pečetí. Roztřesenýma rukama ho otevřel a začal číst.

Milý Harry,

Dlouho jsi se nikomu neozval, ovšem my na tebe nezapomněli. Nemohu se příliš rozepisovat, ale den před tvými narozeninami proběhne tvůj přesun. Do té doby se ti ještě ozvu.
S pozdravem
              
         A.B.

Harry měl v očích slzy zoufalství. Tak moc toužil pryč od Dursleyových, ale nemohl. Tentokrát musel zůstat tam, kde je. Je náročné tajit svá zranění před mudly, ale před přáteli a ostatními členy Fénixova řádu by svůj stav neutajil. To by nevyhnutelně znamenalo něčí zbytečnou smrt. Vzal do ruky brk a pergamen a začal psát odpověď.

Vážený pane řediteli,

Omlouvám se, že vám všem přidělávám starosti. Jsem v naprostém pořádku, pouze se snažím vyrovnat s událostmi na konci roku a ztrátou, kterou jsem pocítil. Z toho důvodu si letos přeji zůstat zde u svých příbuzných.
                   
    Harry Potter

Tušil, že se v tom bude Brumbál šťourat, ale neměl na vybranou. Nemohl riskovat, že se Voldemort rozhodne jednat.