Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

95. Světlo a tma 1. část

*pohled Lavaris*

Neudělala si snad to, co si právě myslím, že si udělala, že ne?

Ano, udělala. A ty se s tím musíš smířit, protože jsi mou součástí.

Dialog, který jsem ve své hlavě vedla sama se sebou se asi nedal označovat za normální chování. Musela jsem si to připustit, tolik jsem si na to zvykla, že už mi to normální přišlo. Každý má přeci dvě stránky, které se mezi sebou stále hádají. Ale hádat se v až tak hlubokém smyslu, to asi bylo až za hranicemi.

Možná to bylo způsobené i tím, že jsem si celá ta léta neměla s kým pořádně promluvit. Vytvořila jsem si v hlavě další hlas a s tím se bavila. Radil mi, štval mě a byl to můj přítel - byla jsem to já, skoro jako bych se bavila s mým odrazem v zrcadle a nevnímala to, že je to vlastně to samé, co já. Mým nejlepším přítelem jsem byla já sama a vlastně to zčásti bylo i dobře - mohla jsem se více soustředit na svou rozpolcenou duši a zůstávala v realitě, nepropadala jsem nikomu jinému, přesně jsem věděla, co jsou priority, a že můžu důvěřovat jen sama sobě. Na druhou stranu jsem se stala až nezdravým introvertem.

Za příchod Cullenů mohu vděčit Bohu. Byli darem z nebes, který mě opět vysadil do sedla. Propadla jsem své sebelítosti až příliš a oni mě z té hluboké propasti vytáhli, postavili mě na nohy a nakopli do zadku, abych znovu šla kupředu. Za svými sny, za svými cíly, za svým opravdovým životem.

,,Všem teď můžu popřát jen štěstí. Vzdávám vám poslední dík, a ať už to dnes skončí jakkoliv, jsem na vás všechny hrdá. Stali jste se mými přáteli i rodinou a takové spojení má větší hodnotu, než bezcitný idiot s vyhlídkami na smrt lidstva. Dnes nevyhraje ten lepší, dnes vyhraje ten správný."

Bylo to těžké. Mohla jsem znovu přijít o něco, o co mne připravili už dávno. Znovu jsem si našla rodinu a znovu hrozilo, že ji mít zanedlouho nebudu. Pokud se tak mělo stát, měla jsem v plánu uctít smrt každého z nás nejlepším možným způsobem, pokud bych opět byla odsouzena k životu v zatracení.

Tak krátká chvíle. Tak zasraně krátká chvíle a mě se to zdálo jako věčnost. Prostorem se rozlehl bouřlivý jásot bojovníků, který uslyšíte jen v těch přehnaných amerických filmech. Zněli jako staří bojovníci, jako Vikingové. Pak jásot nahradil dusot nohou a všichni se rozběhli ven, aby čelili smrti. Cítila jsem sliny vlkodlaků, kteří se proměnili, přičemž cáry jejich oblečení létaly vzduchem a pomalu se snášely k zemi. Slyšela jsem rašení špičáků v ústech upírů a hlasité vrčení. Venku na zem spadlo ze stromů pár listí a ten zvuk byl pro mě hlasitý jako hrom. Ochromila mě každá další sekunda, každý nádech bolel a každé mrknutí šlo pomaleji a pomaleji. Nebylo nic, co by ten masakr mohlo zastavit, pouze já a k úplňku zbývaly ještě dvě hodiny, pokud mě mé smysly nemátly. Takovou dobu jsme zkrátka a dobře vydržet nemohli.

Bylo neuvěřitelné, že vyprávěním mého příběhu jsme strávili skoro celý den.

,,Lavaris..." šeptl mi náhle Alex u ucha.

Obrátila jsem se na něj se zděšením ve tváři. ,,Nezvládnu to, já vás neochráním."

Neváhal a chytl můj obličej do dlaní. Hluboce se mi zadíval do očí. ,,Není tvou povinností nás chránit, děláš to, protože to sama chceš, a to jen dokazuje o tom, že to zvládneš. Já ti věřím, Lavo, pamatuj si to, ano? Věřím ti."

Pak už mě jen políbil na čelo, rychle se proměnil a vyrazil do boje s ostatními. Nyní jsem zbývala už jen já, musela jsem vystoupit na světlo a nakopat prdele všem, kterým jsem dokázala.