Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

53. Kytara

*pohled Lavaris*

Prošla jsem naštvaně obývákem a aniž bych se na někoho podívala, vyšla jsem schody do horního patra. Byla jsem fakt vytočená. Naštvaně jsem nechala své nohy, ať mě zanesou, kam chtějí a nevnímala okolí, jen své myšlenky.

Moje rozhořčení mělo rovnou dva důvody. Byla jsem naštvaná na toho trotla, na jeho neskutečně otravné a nervy drásající chování. A pak jsem taky byla naštvaná na sebe... Na to, že se jsem nedokázala obrnit vůči té neznámé síle, co zase pohltila mé smysly a donutila mne, aby pohledem sjela celé jeho tělo, na kterém měl jen trenky. A pak taky na sebe ještě za to, že mě hlava přemluvila, abych poděkovala Carlislovi...

Co to se mnou, kruci, je? V poslední době se v sobě nevyznám... Hlava ani tělo mě nechtějí poslouchat, dělají si, co chtějí a můj názor jim je naprosto ukradený. Nedokážu se ubránit tomu, abych koukala na Alexe, protože mi to něco neznámého prostě nedovolí. Nemůžu se ani pořádně držet od Belly a i když ke všem v podstatě cítím opravdový nezájem, tak je stejně chraním a všechno kolem... Jsem přeci bez srdce! Tak proč tohle?! Já taková být nechci!

Jakoby nestačilo, že už tak jsem sama sebe dost nenáviděla...

Je snad možné, aby někdo sám sebe až tolik neměl rád? Někdy mi přijde až nadpřirozené to, jak se sama sobě hnusím. Nesnáším svůj původ, druh, charakter, vzhled a mnoho dalšího... A teď už i tohle... Pořád mi přibývají věci, co na sobě nemám ráda. I když se kolikrát zdám a snažím se být aspoň na pohled sama sebou pyšná, tak nejsem...

Hlasitě a zoufale jsem si odfrkla. Když se zvuk, co ze mě vyšel, začal kolem mě rozléhat v menší ozveně, probudila jsem se ze svých myšlenek, jako již mnohokrát.

Překvapeně jsem se kolem sebe rozhlížela, kam mě to mé nohy zanesly. Nacházela jsem se v menší a tmavé místnosti. Kvůli tomu, že zde byla skoro úplná tma a menší paprsky světla sem dopadaly jen z pozadí nějaké krabice, tak jsem skoro nic neviděla. Musela bych si tak trochu ''přepnout'' oči na ty vlkodlačí, ale to se mi nechtělo

I když jsem chtěla odejít a nechat místnost místnosti, nějak mi to má hlava zase nedovolila. A už jsem byla fakt naštvaná... Proti své vůli a s hlasitým povzdechem jsem zvedla ruku a snažila se najít vypínač. Za chvíli se místnosti rozlilo bílé až namodralé světlo.

,,Svatý Tristane...'' vydechla jsem.

V místnosti se nacházelo tolik věcí... A všechny, i když byly a pohled dosti odlišné, měly stejné významy. Hudba...

Na každém rohu byly poličky s deskami a CD s písničkami, od Elvise, až po nejnovější single od Liama Payna. (pozn. autora.: Jo, přiznám se... Mám hochy z 1D fakt ráda :D )

Taky jsem mohla spatřit starší gramofony, několik flashek a menší rádio. Pak tu bylo i několik hudebních nástrojů.

Uprostřed toho pokoje byl obrovský černý a nádherný moderní klavír. V rohu jsem mohla spatřit bicí a při prvním pohledu na ně se mi okamžitě vybavil Emmett. Ty bicí rozhodně patřily jemu, cítím to z toho. A ten klavír jistě Edwardovi. Tohle je zřejmě jedna z mých mnoha schopností.

Pak také jsem zahlédla menší klávesy, flétnu a dokonce housle. Páni... Hudebně nadaná rodina.

A pak mi do očí uhodil poslední nástroj. Kytara... Nádherná dřevěná akustická kytara s černými pruhy po bocích a nádherně živě hnědým lesknoucím se předkem. Zlaté a tenké stříbrné struny se pod světlem příjemně leskly, ale bylo poznat, že jsou už trochu starší. Vypadala vážně úžasně... A dost lákavě.

Nedokázala jsem vyčíst, kdo na kytaru dříve hrál, protože už ji zřejmě dlouho nikdo nepoužíval. Bylo to poznat i díky tomu, že na ni už usedal prach. A struny vypadaly trochu více povolené.

Aniž bych o tom nějak hlouběji přemýšlela, rozešla jsem se k tomu nástroji. Během chvíle jsem kytaru držela ve svých rukách a servala si s ní na menší sedátko.

Trochu jsem polkla, protože... Pohled na tenhle nástroj mi přivodil pár vzpomínek, ale to je jedno.

,,Bože, co já to jen dělám...'' zaskuhrala jsem a vyzkoušela základní akordy. Kytara byla až neskutečně rozladěna.

Začala jsem tedy ladit a po chvíli už kytara zněla naprosto bezchybně. Upřímně... Nějak jsem nevěděla, co s ní dál... Dlouho jsem kytaru neměla v rukách a už pěknou dobu jsem si nezahrála. Když už jsem ji ale vytáhla, stálo by za to, abych si aspoň na jednu písničku vzpomněla.

Možná... Možná bych dokázala... Zkusím radši nějakou dnešní. proběhlo mi hlavou, kterou jsem vzápětí chtělo o něco omlátit. Tohle bych přece neměla dělat! Měla bych ji vrátit zpět a už ji nikdy nevzít do rukou... Jenže ne... Sama sebe prostě neposlouchám... Má tohle logiku?

S povzdechem jsem přejela přes struny bříšky prstů. Kytara vydala chabou, ale přesto úžasnou melodii, kterou jsem tak dlouho chtěla slyšet. Po dlouhé době jsem spokojeně a tak trochu i šťastně vydechla.

Není to jako v rádiu, víte? V rádiu slyšíte jen ubohou melodii, která vám kolikrát prostě jen udává rytmus a vy si myslíte, že vás uspokojuje, i když to tak vlastně vůbec není. Ale naživo... To je pravá melodie. Živě vám to hraje v uších, jste sám strůjce téhle hudby a pohlcuje vás každý zahraný akord, aspoň tak to já cítím.

Stiskla jsem tedy bez váhání tři struny na prvním pražci a zahrála A. Trochu jsem se rozdrnkala jednoduchou melodii jednou nahoru a dvakrát dolů, a pak už jsem začala různě střídat akordy a hrát různé melodie, co mi zrovna prolétly hlavou. Můj původní plán, že zahraju něco novějšího padl a já začala hrát úplné hovadiny, které se mi však líbily.

Změnila jsem akordy. Nevěděla jsem, co zpívám a pomalu ani to, že vůbec zpívám. Vím jen, že výraz mého obličeje musel být dosti bolestný.

Najednou jsem se zastavila. Kytara vydala nesouhlasný zvuk, jak jsem po ní sjela nepravidelně prsty a pustila struny.

Myslela jsem, že se tímhle uvolním, ale... Jak vidím, tak jsem se nechala moc unést. Zase jsem oživila staré rány.

Chvilku jsem jen s pootevřenými ústy civěla do blba, ale pak jsem se se zavrtěním hlavy zvedla a šla pověsit kytaru tam, kde byla. Ještě vteřinu jsem na ni zírala a pak se bez jakéhokoliv očekávání svezla na zem. Složila jsem hlavu do dlaní a hlasitě si povzdechla. Nebýt mého sebeovládání a mé velké stěny, co se emocí týče, ukápla by mi slza...

,,Nikdy mě to nepustí...'' zašeptala jsem.

Když jsem se konečně zvedala a odebrala se k odchodu, ucítila jsem známý pach. Trochu jsem ho nasála a pak se s vytřeštěnýma očima rozběhla ke dveřím. To ne! Jen ať to ne...

Rychle jsem zhasla a následně vykoukla ze dveří. Stalo se přesně to, co jsem nechtěla. Přede mnou stála Renesmee a vyjeveně na mě zírala. Polkla jsem a rychle za sebou zavřela.

,,Co tu děláš?" optala jsem se bez výrazu. Ovšem tahle maska nemohla vydržet dlouho.

,,To si byla ty? Ty si hrála na kytaru a zpívala?'' zeptala se s vykulenýma očima. Polkla jsem a zavřela oči.

Oh bože... Ona to slyšela... Co teď?

,,Bože... Bylo to úžasný...'' vydechla s menším úsměvem.

Překvapeně jsem otevřela oči a podívala se té přitroublé holce do očí.