84. Realita je děsivá

513 27 9
                                    

,,Alexi, táhni! Nemám na tebe náladu!" vyprskla Lavaris zvenčí. Trhla jsem sebou a podívala se oknem ven na schody, na kterém seděla a zamyšleně hleděla na noční oblohu.

,,Klid! Jen jsem se chtěl ujistit, jestli jsi v pohodě..."

Vykulila jsem oči. Tohle mi jen potvrdilo, že se o ni poslední dobou nějak moc zajímal. Bylo mi jedno, že je do ní vtisknut, stejně mi připadalo, zle je v tom i něco víc.

Možná je poslouchali i ostatní, to už jsem s jistotou říci nemohla. Všichni seděli v obýváku a horečně o něčem diskutovali, nebylo stoprocentní, že vnímali i tu konverzaci, která probíhala venku mezi Alexem a Lavaris.

Já jsem se spolu s Lavaris od ostatních odtrhla, chtěla jsem prostor pro sebe, prostor na přemýšlení. Proto jsem se uchýlila sama v kuchyni a z okna pozorovala hvězdy stejně jako Lavaris. Jestli jsem doopravdy přemýšlela? Ani se to tak nazvat nedalo. Spíš mi v hlavě divoce létaly všelijaké myšlenky, které jsem si nebyla schopna rozumně utříbit. Bylo vlastně nad čím pořádně přemýšlet? Já si totiž nebyla jista, jestli by to vůbec k něčemu bylo.

,,V pohodě? V pohodě?! Děláš si prdel?! Jistě, že jsem v pohodě! Vlastně, je tu snad nějaký důvod k tomu nebýt v pohodě? Ovšemže ne! Všechno jde totálně do sraček, ohrožuju nevinné a způsobuju jim jen bolest a utrpení, blíží se Krvavý úplněk spolu s nehezkým bojem a já jsem arogantní a nenapravitelná kráva s vrozeným kreténismem, ale všechno je v pořádku. Já jsem naprosto v pohodě! Co ty, Alexi? Taky máš život na nic, ale jsi úplně v pohodě?" sarkasticky se zasmála a pak si s odfrknutím položila obličej do dlaní.

Vypadala dost unaveně. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby si ještě chvíli pospala, ale její tvrdohlavost a hrdost jí už stouply do hlavy natolik, že nad mými slovy jen mávla rukou a odešla ven. Nechala jsem ji na pokoji, protože v očích měla vepsanou tichou prosbu o aspoň nějaký prostor. Respektovala jsem to, Alex ale očividně ne.

Ty blbečku... Radím ti, nech ji být nebo ti obtiskne svou botu na tvůj zadek.

,,Nemusíš být hned nepříjemná."

,,Musím, když jsi ty tak otravný!"

Povzdechl si. ,,Hele, Lavaris... Vím, že jsi z toho všeho dost vedle, ale snažím se jen pomoci."

,,Pomůžeš, když odejdeš." šeptla už trochu klidněji a prstem odcvrnkla malý kamínek ze schodu.

,,Ne. Potřebuješ aspoň na chvíli přestat tak zápolit s vlastním mozkem. A pokud ti k tomu má pomoci má otravná povaha, tak budiž." pokrčil rameny a dřepnul si vedle ní. ,,Pomůžu ti tak, že tě nějakým způsobem přinutím, abys na ten blázinec, co je teď všude kolem, chvíli nemyslela. A neodradíš mě, prostě tu furt budu a budu se snažit."

Zvedla zrak od místa, kam doletěl ten malý kamínek a pak ho stočila k němu. ,,Můžeš být uvnitř, najíst se a jít spát nebo spoustu jiných věcí, co já vím. Přesto tu hodláš sedět s holkou s ledem místo srdce na studených schodech a snažit se o něco, co je v podstatě nemožné?" zeptala se se zvednutým obočím. Alexovi nepatrně cukly koutky úst vzhůru a pak přikývl. Ona se jen pohrdavě uchechtla. ,,Jsi vážně blázen."

,,Ale bláznům patří svět."

Musela jsem se šťastně usmát, když se na ni roztomile zazubil a ona se naoplátku zoufale, ale přesto pobaveně zasmála. ,,Tobě nepatří ani tohle tričko, natož svět." prohlásila.

Jeho úsměv se rozšířil. ,,Pořád stejně kousavá."

,,Pořád stejně otravný."

Teď se zase rozšířil můj úsměv. Měla jsem co dělat, abych si neposkočila. Z neznámého důvodu jsem chtěla, aby se pouto mezi těmito osobami rozšířilo. Možná to ani jeden z nich netušil, ale až podezřele dokonale se doplňovali.

Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]Where stories live. Discover now