Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

38. Být jako zloba

*pohled Lavaris*

Když si něco doopravdy přejete a máte dobré srdce, splní se vám to.

Aspoň to mi mamka vždycky říkala... Jen jednou jedinkrát jsem jí to uvěřila...

Problém ale nebyl v mé nedůvěřivosti vůči tomuto absurdnímu ''citátu''. Problém byl ve mně. V mém nitru...

Nenarodila jsem se s až tak dobrým srdcem. To, že jsem Tristan mi ho znečistilo. Lidé si mysleli, že jsem stvůra, ale tak to bylo jen z poloviny. Byla jsem hodná... Možná až moc. Ale bůh by mi stejně nic nedopřál, ani kdybych si to přála sebevíc. Kvůli mému původu... Ale já od něj vlastně ani nic nechtěla.

Od života jsem toho nikdy moc neočekávala a ani jsem od něj nic nepovažadovala. Chtěla jsem si všechno vždycky dokázat sama... Chtěla jsem dokázat, že na to mám, že mám právo žít... A že nepotřebuji štěstí, protože to dokážu i bez něj.

Byla jsem hodná, ale nechtěla jsem za to nic od nebes. Věřila jsem v sebe a chtěla život zvládnout sama, abych nemusela ubírat bohovi čas. Nechtěla jsem pomoc. Nikdy.

Ale... Bůh mi chtěl asi uštědřit další ránu. A taky že uštědřil. A to pořádnou. Tu bolest nikdy nezapomenu. Nebyla to ani tak fyzická jako spíš psychická bolest.

Tehdy jsem se probudila a konečně sundala ty růžové brýle z mých očí. Tehdy se ze mě stalo to... Čím jsem teď. Bezcitná mrcha. Zloba. A je toho ještě hodně,jak bych se mohla pojmenovat.

Už nikdy nebudu taková jako kdysi. To už nejde.

Přemýšlela jsem nad mým životem dlouhou hodinu. Možná i déle. A pořád a pořád jsem docházela na stejný konec. Ať už jsem si to přebrala takhle nebo takhle, vždycky to mělo stejný konec. A tím bylo: Co teď?

Co teď? Co teď? Co teď?

Edward mě naštval. A to dost... Sakra, snažím se pomoci. Aspoň nějak. Snažím se je naučit to, co do boje potřebují, protože oni se mou záchranou nechtěně a okamžitě zapojili do mé války s Toriány. Teď v ní jsou taky a boj je nemine.

Tak strašně moc bych se na ně chtěla teď vykašlat a prostě si zbalit saky paky a odejít. Jenže nemohu... Já, ksakru, prostě nemůžu... Kvůli ní. Kvůli Belle. Zničilo by mě to. Nemohla bych žít s tím, že jsem ji nechala napospas smrti.

A taky... Už to prostě musím udělat. Musím tu válku už nějak ukončit. Ten boj musí být. A musím udělat rázný krok a zkusit zbavit všechny hybridy tohoto hrozného klanu. A tady se s nimi můžu nejlépe připravit. Je to úžasné útočiště. A oni v boji zas tak špatní snad nebudou.

A... Musím se aspoň pokusit je zastavit.

Povzdechla jsem si. Je to hrozný... Proč to padlo zrovna na mě? Tohle prokletí... Nikdy jsem nechtěla být ničím jiným než obyčejným člověkem a žít normální život. Řešit normální puberťácké holčičí věci a tak. Ale to mi nikdy nebude dopřáno... Nikdy nebudu mít klidný a normální život.

Naštvaně jsem uhodila do skříňky vedle postele. Vlastně jsem si to ani neuvědomila... A už vůbec ne sílu, kterou jsem do úderu dala. Bolest se jako skoro vždycky neobjevila, ale kdyby skříňka byla živý tvor, tak by skřeky bolesti byly nekonečné. Křuplo to. Dost hlasitě na to, abych se probrala ze zamyšlení.

Naštěstí jsem uhodila jen do rohu skříňky, takže jediné, co jsem urazila byl pravý horní roh a tak bylo vidět do vnitřku prvního šuplíku.

Nejdřív jsem nad tím chtěla jen mávnout rukou a dál si toho nevšímat, se zaujala mě fotka, kterou jsem díky díře mohla vidět.

Zamračila jsem se. Nedalo mi to a ve vteřině jsem otevírala šuplík a vytahovala fotku.

Musela jsem se trochu uchechtnout.

Byla tam celá rodina Cullenových a smečka. Byla to nějaká velká rodinná fotka. Smečka byla s Culleny promíchaná, ale nikomu to nevadilo. Každý se šťastně usmíval a nikdo se nikoho neštítil. Byli jako velká šťastná rodina. Vlkodlaci a upíři. Dvě úplně odlišné rasy, co se tolik nesnášejí. Ale na této fotce to bylo úplně jinak.

Plno lidí se drželo kolem ramen nebo za ruce, dokonce i někteří ze smečky s jedním z Cullenů byl v přátelském objetí. Všichni stáli před Carlislovým domem. Mohla jsem vidět všechny, nikdo nechyběl. Renesmee byla nalepena na Jackobovi, kterému z očí přímo sálala láska k téhle Parisce. Alice stála hned vedle Leahy se Sethem a s Jasperem se držela za ruku. Pak taky Sam a ještě jedna holka vedle něho, kterou s veškerou láskou držel v náručí. Jak se jen jmenovala... Četla jsem mu předtím mysl, ale jak jen... Už vím! Emily! A plno dalších.

Mou pozornost však upoutala jedna jediná osoba. Bella... Bella, kterou zezadu objímal kolem břicha Edward. Oba se šťastně usmívali. Takovou lásku jako u nich jsem v životě neviděla. A uvnitř mě... Mě to nějakým způsobem těšilo a zároveň štvalo...

Štvalo, protože nejsem jediná, kdo je v jejím životě jejím ochráncem. A šťastná, protože... Osoba, kterou mám kvůli vtisknutí ráda jako vlastní sestru, je šťastná. Je zamilovaná a má to, po čem v životě tolik toužila. Někoho, kdo ji bude navždy milovat ať bude jakákoliv. Má úžasnou dceru, rodinu, přátele. Má všechno. Má i... Mě...

Znovu jsem si prohlédla celou fotku a jemně jsem se usmála. Nevím, co to se mnou je, ale... Nevím.

Ta fotka ve mě vzbuzovala zvláštní dojmy, emoce... Tak takhle vypadá pravá rodina. To je to pouto... projelo mou myslí. Nemohla jsem si pomoci. Znovu jsem se podívala na Bellu a opět se lehce usmála.

Najednou se mi v hlavě zase rozsvítilo. Zamračila jsem se a nahlas si odfrkla. Fotku jsem málem zmuchlala vzteky.

Nahlas jsem se nad sebou zasmála. Ale nebyl to ten hezký smích... Byl to ten naštvaný, zlý. Ten smích, kterým ze sebe dostáváte to špatné. Ten smích, kterých vším opovrhujete a kterým se vysmíváte. Ten, kterým poukazujete na tu ironii celé situace. Tohle bylo absurdní... Tohle nejsem já. A nikdy nebudu.

Naštvaně jsem fotku vrátila zpátky do šuplíku, který se zasunula zpět do skříňky s hlasitým bouchnutím.

Ne... Nebudu taková. Musím zůstat bez citů. Ať se děje, co se děje...

A myslíš si, že toho budeš schopna? Nejsi tak silná, jak si myslíš... řekla ta má škodolibá část mého svědomí.

Drž hubu! okřikla jsem v hlavě svou posměvačnou část.

Už mi to tu všechno drásalo nervy... Škoda, že jsem na ten lov nešla...

A v tu chvíli jsem měla pocit, že v mé hlavě vybuchla atomová bomba. Tento den už podruhé...

,,Do háje!" zařvala jsem a s neustupující a stále se zvyšující bolestí jsem se rychle blížila ke dveřím. I přes tu hroznou bolest jsem se snažila chodit bez problémů. Není čas na nůž a krev... Musím si vystačit jen se silou vůle.

A hlavně musím ven... Musím za nimi. Musím za Bellou.