Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

48. Nějak nervózní

Nervozita se na vlkodlakovi projevovala najednou více než jeho nesmírná arogance. Mimika v jeho tváři to dokazovala.

,,Ehm...'' odkašlal si po dost dlouhé době ticha, kdy na něj všichni s netrpělivým pohledem zírali. Očividně se mu na tuto otázku vůbec odpovědět nechtělo, protože se už asi po sté podrbal na zátylku a opět si odkašlal.

Lavaris ho s nohou přes nohu zamračeně pozorovala. Ukazováčkem si trochu dloubala do spodního rtu a snažila se odhalit jeho myšlenky. Doléhalo na ni ale jen pár krátkých útržků. Aspoň útržky už u něj mohla číst. Bohužel nedokázala pochopit, proč to nedokázala i předtím a proč to u něj nemůže pořádně číst ani teď. Nedávalo to smysl... Je to vlkodlak a to schopnosti nemají...

Hluboce přemýšlela. Když už ji vlastní myšlenky a pochybnosti začaly dostatečně štvát, rozhodla se pro trochu jiné a hrubší jednání.

Lavaris trochu pozvedla hlavu a prohloubila pohled na Alexe. Snažila se chytit jeho oči, ale on věčně kmital pohledem po místnosti a od oné otázky na ni pohled ani jedinkrát nestočil. Snažila se tedy co nejintenzivněji pozorovat každý rys v jeho tváři, protože jak je u vlkodlaků známo, tak jsou velmi citlivý na to, když na ně někdo tak moc kouká.

Bingo! rozeznělo se její hlavou, jakmile Alex konečně sklopil hlavu od pohledu do stropu a nechtěně se jí zahleděl do očí, od nichž už mu pohled nešel odvrátit.

Lavaris začala prohlubovat pohled a doslova se vkrádat do jeho hlavy. Sílu, kterou používala na zboření několika bariér, které tam z neznámého důvodu měl, každým okamžikem zvětšovala. Došlo to až do takových mezí, že její pohled mu málem udělal díru do hlavy.

Po čele jí sklouzla kapička potu. S obrovskou silou se zapřela do poslední neviditelné a nejsilnější bariéry. Po chvíli se ocitla v jeho hlavě, v jeho mysli. Ocitla se tam, kam se už delší dobu snažila dostat.

S prolomením bariéry se vlkodlak trochu ošil, ale pohled držel stále na Lavaris. Věznila o svým pohledem, takhle to dělala často.

Na Lavaris se najednou začalo řítit nespočet myšlenek, i když bylo na vlkodlakovi znát, jak moc se je snaží udržet.

Nejdřív trochu zamrkala, protože se musela vzpamatovat z náhlého návalu myšlenek.

,,Takže..?" protáhla Rosalie nepříjemně. Vlkodlak si odkašlal, ale stále nedokázal odtrhnout pohled od Lavaris, měla ho jako kanárka v kleci. Skoro doslova.

Lavaris vlastně vypadala naprosto klidně. Seděla opřená v křesle a s klidem a nezájmem pozorovala Alexe. Ale ve skutečnosti si velmi důkladně a detailně prohlížela všechny jeho myšlenky. Některé dosti zajímavé...

Sestra mi zase snědla donut. ne, to nepotřebuje.

Kam se pořád ztrácí moje trenky? tak to už by radši uvítala tu první. Trochu se ušklíbla, ale pak pokračovala bez výrazu dál.

Dnes už asi domů nedorazím.

Bolí mě hlava.

Hm... Má docela slušný zadek. Lavaris radši nechtěla vědět, na koho tato myšlenka směřovala.

Ty oči... tady se Lavaris trochu zastavila. Jaké oči? Zajímalo ji to, a tak se ponořila hlouběji do této myšlenky. Nic kromě čtení jeho myšlenek nevnímala, se v pozadí slyšela hlasy Cullenů.

Ty oči... ozvalo se hlasitěji v myšlence. Tak... Jiné. Lavaris už byla nervózní. Chtěla vědět, o jakých očích mluvil. Její oči. Jsou tak jiné a tak... Tak nádherné. Nedokážu na ně přestat myslet. Takže nějaká dívka. Ale Lavaris zajímalo, ksakru, která. Je to špatné, ale ona mě tak zajímá... Ty oči, rty, tělo... I ta povaha. Tak uzavřená. Chci zjistit, proč je taková. Nevím proč... Ne, je to blbost... jakoby myšlenka nabírala více a více informací. Lavaris šla hlouběji a hlouběji. Je to přeci hybrid... a tady se Lavaris zastavila.

Doslova zamrzla. Tak jako ještě nikdy... Nechápala to... Proč o ní tak přemýšlel? Co to s ním je? Nechápala jeho myšlenky... Proč ho tak zajímaly její oči? Proč ho zajímala? Odpověď se nacházela hlouběji v myšlence... Cítila to. Její šestý smysl jí to napovídal.

A během chvíle svůj šestý smysl poslechla a prudce vtrla hlouběji do myšlenky. Vrážela d každé stěny a nedbala na nic, chtěla jsem odpovědi.

Jsem... Ne... Nemůžu... slyšela při průběhu myšlenkou. Co skrýval? Já jsem... Lavaris už cítila, že je blízko. Musel jsem se... Ty oči... Ona... Já... Byla už vážně nervózní a naštvaná. Já jsem se...

A pak jakoby ťala do živého a něco se jak v něm, tak v ní pohnulo. Najednou se zastavila v prorážení stěn jeho myšlenky, protože už vlastně nebylo ani kam dál pokračovat... Byla na konci a znala pravdu... Bohužel by ji v tu chvíli radši neznala...

Vykulila oči a vmžiku stála s pootevřenými ústy na nohou. Propalovala vlkodlaka Alexe vražedným a překvapeným pohledem. On polknul.

Už nebyla připojena na jeho myšlenky a doufala, že dlouhou dobu nebude, protože tohle... Kdyby zjistila ještě něco aspoň trochu podobného tomuto, tak by Alexe zabila. Bohužel potřebují informace o Toriánech...

,,Lavaris..? Co blbneš?" zeptala se překvapeně Bella.

Lavaris se náhle rozhlédla po všech v místnosti a zjistila, že na ni každý upírá zvědavý pohled.

,,Málem si i rozbila moje oblíbené křeslo.'' řekl Emmett a ublíženě ukázal na křeslo za Lavaris, které svým náhlým vstáním shodila na zem. Ani to nezaregistrovala...

Lavaris se jen znovu a tentokrát i zmateně rozhlédla po místnosti. ,,Tak co se děje?" řekla trochu nevrle Bella. Zřejmě ji nebavilo čekat.

Chvilku bylo ticho a Tristanka bez výrazu hleděla do země a snažila se vydýchat situaci. Bohužel to bylo složitější než si myslela, protože každou další vteřinou měla větší a větší chuť zabít toho parchant vedle ní.

Bez dalšího přemýšlení nebo čekání zvedla levou ruku a ukázala na Alexe, který byl v křesle hned vedle ní. Ten jen polknul a podrbal se na bradě.

,,On...'' spustila tvrdým a nemilosrdným hlasem. ,,Ten hajzl... Ta nervy drásající, medvědovi podobná a chlupy slintající kreatura... Ten tvor, co si snad myslí, že ho nejsem schopna během okamžiku a bez výčitek zabít... On se-'' trochu se zasekla, protože při pohledu na ni bylo dost jasně viditelné, že jí není zrovna příjemné to říci. A už vůbec ne příjemné...

Chvilku bylo zase ticho. Pak Lavaris konečně zvedla hlavu a tvrdě se opět rozhlédla po všech v místnosti.

,,Ten vlkodlak se do mě vtisknul...'' vyplivla jako odporně chutnající maso. Jakoby plivala nějaký jed nebo se snažila z pusy dostat jakoukoliv příšernou pachuť... A v očích měla nepopsatelný vztek.

Všichni naprosto ztichli a nikdo ani nedutal. Radši...