Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

42. Dusno

Lavaris nedýchala. Očividně byla zpevněná do podoby upíra. Belle se toto tvrzení potvrdilo i díky tomu, že necítila krev. Nevycítila z ní žádný zápach krve, která by jí měla proudit žilami.

I když ani Bella nedýchala, cítila, jak bylo najednou dusno. Mohlo to být kvůli Belliné nervozitě, jenž ji ochromovala? Nebo dokonce i špetkou strachu?

Co vlastně ve mě vyvolává ty pocity... Co mě na ní vlastně děsí? Ty oči? Ten kamenný výraz? Úšklebky, úsměvy nebo semknuté rty? pomyslela si Bella. Polkla. Nebo ten postoj?

Všechno... ozval se hlásek v jejím podvědomí. To byl její šestý smysl. Věděla to. Znělo to stejně jako ona a přesto jinak. Tak moudře a vyrovnaně. Jako její zkušenější já. A mělo to pravdu. Bella si to nechtěla přiznat, ale pravdou to bylo.

Prohlédla si Lavaris, stojící jen pár centimetrů od ní. Oči jí snad ještě víc zrudly - což snad ani nemohlo být možné - a z pusy jí vykukovaly dlouhé tesáky. Mračila se, ale žádnou emocí kromě vzteku nedala znát. Jako obvykle.

Bella netušila, co dělat. Lavaris se očividně k žádnému pohybu prozatím neměla, ale u ní nikdy nevíte. V jednu chvíli stojí jako šutr a během sekundy vám láme vaz, ani nevíte jak.

A tak Bella sebrala veškerou odvahu, co měla. ,,Jako nemusela si chodit až ke mně, já tvou odpověď uslyším tak i tak, ale jak chceš. Tak mi řekni teda, proč nechceš dovnitř? Nebo teda půjdeš?'' řekla a založila si ruce na prsou. Uvnitř sebe se vlastně bála, sice nepatrně, ale strach to pořád byl. Ještě, že měla vystavený štít, jinak by to Lavaris věděla.

Lavaris se tváří na chvilku mihlo překvapení, ale hned zase nasadila tvář zvanou kámen.

,,Nemusím ti na nic odpovídat.'' řekla pevně.

Vlastně měla pravdu, ale to Bella prostě zavrhla. Tentokrát se tomu nevyhne.

,,Ale ano... Musíš.''

,,A to jako proč?" odsekla Lavaris. ,,Proč bych se ti měla svěřovat?! Mám si ti vylévat srdíčko jako bych byla nějaká cíťa? Já o tohle nestojím, Bello!" ukázala na sebe. ,,Se svými problémy se poperu sama a ty to budeš respektovat, ať se ti to líbí nebo ne! Nemám potřebu se někomu svěřovat! Nejsem baba, zvládnu to sama! Nestojím o výslech a nestojím o soucit.'' pohlédla jí zpříma do očí.

Bella na ni chvíli zírala, ale pak ji přepadla obrovská vlna vzteku. ,,Ale já ti nechci poskytovat soucit! Nic takového jsem neřekla! Chci jen slyšet pravdu, protože si ji zasloužím!"

,,Zasloužíš?! Ty si zasloužíš vědět to, co se odehrává v mém soukromém životě?!" zařvala Lavaris a pozvedla tázavě obočí.

,,Ano! Protože to možná má vliv i na ostatní! Všechny tvoje problémy mají vliv na ostatní. A navíc... Tajila si mi to vtisknutí. Tajila si nám toho dost! Zasloužím si vědět alespoň tohle! Takže... Buď mi to řekni a nebo padej dovnitř! A nebo ještě lépe, řekni mi to a pak padej dovnitř! Necháváme tě tu bydlet, jíst a všechno! Ale ty s námi pořád jen zametáš a vyléváš si na nás zlost! Takže víš co? Teď si ji já vyleju na tobě.''

,,Ty nevíš vůbec nic! Říkáš tu něco o čem nemáš ani tušení! Nemáš žádné právo mě takhle vydírat! Pokud vím, tak to vy jste se nabídli na tohle všechno! Já se chtěla ubytovat na stromě a jíst to, co ulovím! To vy jste mě k tomu přiměli! Takže mi teď nic nevyčítej. Chraním vám zadky a učím vás. Chceš chcípnout?! Fajn, očividně ano. Jak chceš, Bello, já tu být nemusím.''

Lavaris se pomalu obrátila a chtěla se vrhnout do hlubin lesa. Ale Bella ji zastavila. Pevně ji chytila zápěstí.

,, Nikam nepůjdeš.'' řekla pevně. Lavaris se na ni naštvaně obrátila. ,,Nebudeš ze mě dělat tu špatnou. Ne, když jsem nic neudělala. Už se od tebe nenechám srážet. Do háje jsi do mě vtisknutá! Tak se tak chovej! Máš mě chránit, mít ve mně důvěru! Ale ty děláš přesný opak!"