30. Bolest, výčitky a smutek

917 61 2
                                    

*pohled Lavaris*

Ach bože... Neměla se mě na to ptát... Neměla. Ale to ona nemohla vědět! ozval se zase ten vtíravý hlásek v mé hlavě. Svědomí je hrozná věc.

Ale ty buď ticho! okřikla jsem ho. Ten hlas - nebo spíš svědomí... - mi už vážně leze na nervy.

Neskutečně jsem od doby, co jsem se zde probudila vyměkla. Čím dál víc o sobě dává vědět mé svědomí, narůstá strach o Bellu, vrací se staré rány a bolestné vzpomínky, už jsem se skoro rozbrečela a už jsem se i poprvé za několik let omluvila. A to právě před chvíli Renesmee...

Renesmee... Zrovna jí jsem se nikdy omlouvat nechtěla. Ten nezkušený mladý Paris, který se dokonce nechal okrást o vzpomínky. Ano, Toriáni jsou v tomto hodně zkušení, ale přesto je vždy v hlavě cítit to nepříjemné šimrání. A bohužel je vidět, že oni neví ani trochu o moci mysli. Nemusíte mít schopnost, aby jste si dokázali ochránit mysl. Ano existuje štít, to nepopírám. To je schopnost. Ale štít je něco jiného. Štít může pokrýt více lidí, chrání před všemi schopnostmi a je to ta nejmocnější schopnost. Ale k vybudování zabrán kolem vaší mysli nepotřebujete schopnost. Chce to jen sílu.

Ale dřív jsem o tom také nevěděla... Nevěděla jsem vlastně o plno věcech... Přišla jsem na tyhle stěny jen náhodou. Když jsem se hodně snažila o zabránění vymazání mých vzpomínek. Prostě to bylo. Vybudovala jsem si zdi a oni se k mé mysli nedokázali dostat.

Je to už dávno... Stejně jako plno dalších věcí. A teď ty bolesti znovu přicházejí.

Na čerstvém vzduchu jsem trochu přemýšlela. Než všichni dorazili ven měla jsem dost času na urovnání si svých pocitů. Opět mi málem ukápla slza. Ale jak už jsem říkala... Nebrečím... Nebrečím ani, když se mi chce. Prostě mi to nejde. Asi jsem své slzné kanálky odsoudila k záhubě při-

Při... Oh ne... Zase.

Zase se ta bolest vrací. Nemysli na to, Lavo. Bylo to dávno. uklidňovala jsem se.

Ale zdá se to jako včera... rozléhalo se mou hlavou.

Ta Renesmee. Chudák holka ani neví, na co se to vlastně zeptala. Nechci ze sebe dělat chudinku. Nejsem chudinka. Za všechno, co se stalo si můžu jen a jen já. Nikdo jiný... Byla to má vina. A můj názor nic a nikdo nezmění.

Ale vážně mi bylo pořád tak trochu líto, jak jsem po ní skočila. Nemohla za to... Co to se mnou je?

Za mnou se otevřeli dveře. Slyšela jsem to vrzání, jakoby mi někdo lámal strom přímo u ucha. Hybridský sluch... Pak se vrzání ozvalo znovu a znovu. A já cítila, že za mnou stojí celá rodina Cullenů.

Teď jim budu muset předat pár svých zkušeností. Ale nejdřív potřebujeme i ty vlkodlaky.

...

Řekla jsem - no dobře, přikázala jsem - Carlislovi, aby zavolal smečce. A ať jsou kdekoliv, ať dělají cokoliv, tak ať okamžitě přijedou nebo budou odkázáni při boji s Toriány na smrt.

K jejich štěstí po pár minutách dorazili. Ještě neproměněni, to je dobře.

Všichni se vedle sebe seřadili a zvědavě na mě koukali. Stála jsem před pár stromy a pomalu všechny přejela kamenným pohledem. Renesmee se trochu otřásla. Někdo chybí... Vím to... Seth a Jared...

,,Kde je Seth a Jared?" zeptala jsem se tvrdým hlasem. Nebudu mluvit jinak...

,,Tady!" ozval se Seth sedící na malých schůdcích vedoucích ke vchodu do baráku. Jared seděl vedle něj. Oba byli obaleni obvazy a vším možným. Ach já zapomněla...

,,Hele vím, že jste zranění, ale v přímém boji skončíte mnohem hůř a stejně budete muset bojovat dál. Já bojovala s nalomenou páteří, zlomenou nohou a otřesem mozku.'' založila jsem si ruce na prsou. Seth a Jared se na mě unaveně a nevěřícně podívali. Nelhala jsem jim. A bojovala jsem i v horším stavu. Jednou jsem bojovala s mečem uprostřed stehna, jednou na třikrát zlomenou rukou a druhou vykloubenou. Udělali mi to, abych se nemohla bránit, ale nakonec jsem to zvládla. Ignorování bolesti je jedna z nejtěžších zkoušek života.

,,Takže máme jít bojovat?" rozhodil ruce Jared.

Byl z toho docela naštvaný. ,,Teď si klidně seďte, ale několikrát si vás vytáhnu. Chci vás zdravé, ale ne neschopné. Když budete sedět, tak aspoň dávejte pozor.'' řekla jsem klidně. ,,A teď mě, prosím, chvíli nepřerušovat.''

Okey... Jde se na úvodní proslov. Tohle nesnáším. Nejsem moc velký řečník.

,,Takže...'' nahodila jsem tvrdou bezcitnou tvář. ,,Pro začátek. O Toriánech toho zrovna moc nevíte. Co víte je to, že je to seskupení upírů a vlkodlaků, které vede jedna mocná lamie. Snaží se ze světa vymazat veškeré hybridy. Parisi buď zabíjí nebo nechává přeměnit v plnohodnotné upíry, Luciány zabíjí nebo mění na plnohodnotné vlkodlaky a můj druh, Tristany, má na zcela jiné účely. Chtějí z nás vysát naši moc, kterou na sebe nechá přenést jejich vůdce a my následně umíráme. Jejich vůdce, Victor, vysál už tři Tristany. Je nesmírně silný. A teď jde po mě. A já bych nejraději odešla, abych vám nepřidělávala starosti. Ale je tu pár věcí, které mi v tom brání. V první řadě jsem vtisknutá do Belly a bez ní bych to asi nezvládla... Už podruhé bez osoby, do které jsem se vtiskla. Pak také, oni vědí, že jsem do Belly vtisknutá a tak se jí budou snažit pořád ublížit. A potom, ví, že jsem s vámi trávila čas a ví, že jste se toho o mě dost dozvěděli a máte mezi sebou Parise. Nemůžu vás teď opustit.'' povzdechla jsem si.

Za první část proslovu jsem ztratila pohled drsňáka. Teď jsem ho opět nasadila a povídala dál. Jen jsem se ještě jednou rozhlédla po všech těch tvářích, co mě tak bedlivě pozorovali. ,,Ale sama vás neubráním.'' zavrtěla jsem hlavou a vytvořila si na hlavě nový culík. ,,Ano, jsem silná. Hodně silná, ale teď jich zatím bylo málo. To, co přijde pak, a že oni přijdou, bude mnohem horší. Bude jich nespočet. A proto vás musím naučit se proti nim bránit. Nejsou ledajací. Schopnosti a dovednosti trénují den co den po celá staletí. Jsou to mistři, dalo by se říct. Zatím to byli jen ty slabší oddíly, ale ty další jsou mnohem silnější. Až přijdou, musíte se s nimi umět prát. Až přijdou nebude to pěkné... Varuji vás, že někdo jistě zemře.''

,,Můžeme obvolat i pár dalších upírů, aby nám přišli na pomoc. Můžeme požádat i Volturiovi.'' prohlásila Alice.

Váhavě se na mě podívala. ,,Nerada to přiznávám, ale myslím, že máš pravdu. Ale nejsem si jistá zda Volturiovi budou ochotni s námi bojovat. Arův kabátek by se totiž ušpinil.'' řekla jsem najednou. Ostatní se uchechtli.

,,Ale kdybys viděli jakou sílu máš, tak by se na naši stranu okamžitě přidali.'' ozval se Jackob.

Ostatní souhlasně přikývli.

,,To pak vymyslíme... Teď je ale hlavní jedna věc. Toriáni začnou podnikat obrovské útoky přesně za čtyři týdny. Do té doby to budou jen ty menší útoky, které v pohodě zvládneme.'' řekla jsem.

,,Proč až za čtyři týdny? Jak si tím můžeš být tak jistá?" zeptala se Rosalie.

Pohlédla jsem jí pohlédla do očí a povzdechla si. Odkašlala jsem si a vzhlédla k nebi. ,,Protože za čtyři týdny ve čtvrtek přesně o půlnoci nastane Krvavý úplněk...''

Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]Where stories live. Discover now