Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

88. Strasti života

*pohled Renesmee*

,,Jak je vůbec chceš najít? Ty snad víš, kde se schovávají?" zeptala jsem se Lavaris, která se zamračeně probojovávala křovím.

,,Nevím, stále se přemisťují. Ale naštěstí jsou natolik tupí a já tak chytrá, že je najdu dřív, než stačíš mrknout," zazubila se na mě a pak kousek odskočila.

Na chvíli zavřela oči, zhluboka se nadechla nosem a oči hned na to znovu otevřela. V ten moment mi připadala tak silná a zároveň tak slabá. V očích se jí zračila dlouhá léta utrpení, vyčerpanost a starost. Pevně zatínala čelist, rty stahovala do úzké linky, ze které jí pomalu rašily ostré špičáky, duhovky chytaly karmínově rudý odstín a bělmo zase citrónově žlutý. Nebyla klidná, začala dýchat rychleji a tvářila se skoro jako by chtěla někoho zabít.

Poznala jsem, že na ni znovu dopadá omamný vedlejší účinek uschovávání její moci, která byla očividně mnohem větší, než vůbec kdo čekal.

Vlastně jsem pořádně netušila, co právě provádí. Rozpoznala jsem jen ten boj, co prováděla sama se sebou, aby se ve vteřině neproměnila v mostrum a tu tunu bolesti, síly a odhodlání v jejích očích.

Dostala jsem o ni strach, možná větší, než kdy jindy. ,,Lavaris? Jsi-Jsi v pořádku?" vydechla jsem lehce roztřeseně a váhavě na ni upřela svůj starostlivý pohled.

Dost se mnou celá situace pohnula. Má maminka byla pryč. Netušila jsem, zda ještě žije či nikoliv, vlastně jsem ani nevěděla, kde je... Proto jsem se chovala jako dítě s plnými kalhoty. Všechno na mě každou milisekundu čím dál tím více doléhalo a trhalo to mé poslední zbytky sebekontroly na kusy.

Mračila se tak moc, až se jí na tváři utvořilo pár vrásek. Pomalu zavrtěla hlavou a polkla. ,,Ne," špitla slabě. Jak už jsem si všimla, vše ji hodně vysilovalo. A to, co v tu chvíli prováděla očividně nebylo tak lehké. ,,Jen už nemám tolik síly na plýtvání. Potřebuju je vystopovat, jejich vlkodlci mají hrozně zvláštní pach, takže to jde celkem snadno. Dokážu to, ale díky tomu, že je za tři dny Krvavý úplněk to jde o dost pomaleji."

Nervózně jsem se podrbala na zátylku. ,,No... Vlastně už dva."

,,Cože?!" vykřikla.

,,Spala si mnohem déle, než jsme čekali... Máme už jen dva dny."

,,Bože," povzdechla si a rukou si přejela po obličeji. Rudá a žlutá jí z očí ihned vyprchaly a tesáky také zmizely. ,,Já bych se z toho už pos-"

Najednou se zasekla. Nejdřív jen zaraženě hleděla do země, pak zvedla hlavu a začala se rozhlížet kolem sebe. Tiše přitom popotahovala nosem, skoro jako pes.

,,Co se děje?" zeptala jsem se.

Chvíli nic neříkala, nakonec se však vítězně ušklíbla. ,,Mám je! Všichni za mnou!" vykřikla.

*pohled Belly*

Ztěžka jsem hekla, když mě jeden obtloustlý upír nelidským způsobem hodil na vlhkou a špinavou zem páchnoucí po plísni. Bůh ví, v jaké nechutné kopce jsme se to vlastně nacházeli.

,,Ty zasranej hade!" vykřikl Alex rozčileně- ne, přímo rozzuřeně. ,,Je to ženská, proboha! Takhle si klidně zacházej se mnou, ale ji nech na pokoji, kurva!"

Překvapeně jsem k němu vzhlédla. V tu chvíli s ním hodili o zem také, ale mnohem drsněji, než se mnou.

,,Oh, tady má někdo taky city. Snad ses nám nezamiloval, Lexi," zařehtal se ten tlouštík.