Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

56. Ošetření

O dva dny později...

*pohled Lavaris*

Upřímně? Cítila jsem se divně...

Seděla jsem ''mém'' pokoji v křesle a koukala na televizi, kterou jsem ani nevnímala, protože jsem se spíš soustředila na myšlenky ohledně dnešní návštěvy.

Někdo už sice dorazil, ale s Culleny jsem se dohodla, že bude lepší, když se ukážu až tady budou úplně všichni. Takže tady čekám a snažím se nějak zabavit...

Vážně jsem se cítila divně... Odhaduji, že tak za hodinu sem dorazí i zbytek našich možných budoucích spoubojovníků, kterým se budu nucena odhalit a snažit se je přesvědčit, aby s námi šli do boje. Bude to v podstatě záviset jen na mě, protože jestli řeknu něco špatného nebo v nich vyvolám přílišnou hrůzu... Bude to, slušně řečeno, v prdeli...

Zaregistrovala jsem zaskřípání a menší závan větru. Otočila jsem se a ve dveřích stála Bella.

,,Do maximálně dvou hodin tu prý jsou. Volala mi Alice.'' řekla a po mém kývnutí zase odešla.

Alice s Jasperem se společně s Jackobem vydali naproti evropským smečkám a některým upírům, protože ti neví, kde se nachází jejich sídlo.

Polkla jsem... Ty jsi nervózní, holka! vykřikla má mysl zčista jasna.

To je směsné... Radši zklapni. nenápadně jsem zavrčela a moje hlava už mlčela.

Povzdychla jsem si... Čas strašně letí... Před chvíli jsem se přeci teprve dozvěděla, že přijedou a teď? Teď tu sedím a za dvě hodiny tu všichni budou. Před chvilkou byla neděle a teď už je úterý. Bože... Tohle jsem na čase vždycky nesnášela. Vždycky to všechno utíkalo strašně rychle...

,,Bože můj...'' promnula jsem si čelo. Ano... Musím si to přiznat... Byla jsem nervózní. Ale jen kvůli tomu, že mi na tomto hodně záleželo. Nemohla jsem svět zklamat jako již mnohokrát... Už jen mé narození bylo zklamáním.

Nesmíš to podělat, nesmíš to podělat, nesmíš to podělat... opakovala jsem si stále v hlavě.

Trhla jsem sebou. Někdo totiž hlasitě zabouchla na dveře, až jsem se divila, že je nerozmlátil.

Že by už přijeli? To je nesmysl... Je to sotva pár minut, co tu byla Bella. pomyslela jsem si a následně zavrtěla hlavou. ,,Dále!" křikla jsem a trochu zvědavě se dívala na dveře, které se začaly pomalu otevírat.

Očekávala jsem kohokoliv... Ale rozhodně ne tu osobu, která stála momentálně v mých dveřích.

,,Co chceš?" řekla jsem otráveně, ale pořád trochu překvapeně.

,,Všichni ostatní jsou zaměstnaní, takže zbýváš jen ty... Potřebuju pomoc.'' řekl a následně zvedl ruce. V obou dlaních svíral malý košík, ve kterém jsem mohla spatřit nějaké menší hadříky, nádobku s dezinfekcí, nějakou mast a obvazy.

Pozvedla jsem obočí a trochu se uchechtla. ,,Co to má znamenat, Alexi?"

,,Jak jsem říkal, potřebuju pomoc.''

,,A to jak, prosimtě?" znovu jsem se uchechtla.

Trochu zatřásl s košíkem. ,,Potřeboval bych... Abys mi ošetřila rány. Sám to nedokážu a už jsem říkal, že ostatní jsou zaměstnaní.'' pokrčil rameny.

Vstala jsem z křesla a zavrtěla hlavou. ,,Počkej, počkej... Ty,'' ukázala jsem na něj. ,,chceš, abych já,'' ukázala jsem na sebe. ,,ošetřila tvoje,'' znovu jsem na něj ukázala. ,,rány? To je vtip?"