YOUTUBE není nic pro MĚ (Dokončeno)

╥﹏╥

Okamžitě jsem ji vzal do náručí a utíkal pryč. Co jiného jsem mohl udělat že?

"Váďo" šeptla Anet tím jejím jemným hlasem.
"Ano?" řekl jsem se strachem.
"Bolý mě bok" šeptla se slzami.
Podíval jsem se na její ruku kterou dala pryč z boku který si teď celou dobu měla na tom boku. Měla ji celou od krve. Okamžitě jsem si sundal mikinu co jsem měl na sobě a kolem boku jsem jí to obávázal. Znovu jsem ji vzal do náruče a běžel k nám. David se o ni dokáže postarat. Do nemocnice teda nemusí.
"Já umřu.." šeptla ale já to bohužel slyšel. "Nesmíš" řekl jsem a u toho jsem už brečel. Nesmí umřít. Hned co jsem vběhl do domu tak Sandra šťastně vykřikla: "Davide! Jsou tu!!" ale úsměv ji hned přešel když se podívala na Anet.
"Pomoc" řekl jsem když se mi podlomily kolena.
David ji okamžitě vzal do nějakého pokoje a začal jí ošetřovat ránu. Já seděl se Sandrou v obýváku a oba jsme Brečely. Najednou vylezl z pokoje ospalej Vít. "Co se tu děje?" zívl. "Anet asi umře.." řekla Sandra. Chtěl jsem jí něco hnusnýho říct ale..... Asi má pravdu. Vít ztuhnul. Běžel do pokoje kde byla Anet s Davidem. Po 10 minutách si za náma přisedl. "kurva-kurva-kurva. Ani David to s ní nevidí růžově" řekl a já začal znova brečet. Nesmí umřít. David za náma přišel. "Vadime?" řekl. Ztuhnul jsem.  "Jdi za ní.."
***
"Proč jsou tu tak tmavé stěny?" zeptala se smíchem Anet. "Netuším" odpověděl jsem taky se smíchem. Anet prsty přejela po stěne. Barva jí zůstala na prstech. "Ten pocit když se dotkneš své duše" řekla a ukázala mi prsty. Oba jsme se zasmály.
***
***pohled Anet***
Vadim se mi poslední dobou opravdu hodně věnuje. A to mi vadí. Né že by byl otravnej, ale až umřu tak to bude snášet hůř. Možná si říkáte, že já z takové blbosti jako postřelenej bok umřít nemůžu. By jste se divily. Před Váďou a ostatními dělám že jsem v pohodě. Jen David ví pravdu. Hrozně to bolý a vím že už tu dlouho nebudu. Už se to nezlepší. Na Vadimovo přání mě chtějí zítra poslat do nemocnice. Ale tam mi to utrpení akorát prodlouží. Už minulý týden jsem se bavila oprášcích na spaní. Snažil se mi je všelijak vymluvit ale já na tom trvám. Čím dříve tím lépe.
Někdo zaťukal. Byl to David.
Vztoupil do vnitř. Podíval se na mě. "Anet.. Opravdu si to Nechceš ještě rozmyslet?" řekl. "Opravdu nechci" řekla jsem a začala brečet. Nikdo to neví. Jen David. "Máme tě všichni hrozně rádi" brečel potichu. "Já vím". "Vadim tě očividně hodně miluje" "Já vím". Položil mi na stolek balíček prášků na spaní. Obejmul mě. Brečeli jsme. "Prosím, nedělej mi to těžší a jdi" řekla jsem Davidovy. Se slzami kývl a odešel. Než zavřel dveře tak řekl: "sbohem budeš všem hrozně chybět. Ale máš pravdu. Akorát bys trpěla" zavřel. S brekem jsem vytáhla papír a začala psát dopis na rozloučenou. Jak jsem to dopsala tak bylo 5:55. Vzala jsem si 10 prášků a zapila je čajem co jsem tu měla. Napsala jsem hromadnou sms.
Pro: Peter, Matúš, Pavel, Vláďa, Richard, Martin, Kovy, Terka, Honza, Teta od Matúše, Denny, Kiril, Andy.
'Sbohem měla jsem vás ráda'.
Než jsem odeslala sms tak jsem k dopisu dala svůj "deník". Chci aby si ho Váďa přečetl. Jak jsem cítila že pomalu usínám tak jsem odeslala SMS.
'Miluju tě Váďo'

Dámy a pánové..
Ano, i tahle kniha dosáhla svého konce. Zítra napíšu epilog. Omlouvám se že je tato kapitola tak krátká ale jsem ráda že teď alespoň trochu vidím na display jelikož hrozně brečím. Názory prosím do komentářů. Děkuji.

-Ancenie