Bílé vlasy..

551 41 8
                                    

"Vadim" řekl Vít ze zadní sedačky.

"Blbost! Ten je mrtvej!" křikla jsem zatím co se mi začaly slzy hrnout z očí.
Víte, je celkem těžký slyšet jeho jméno když jsem ho tak dlouho neviděla. Teda viděla. Na nástěnce v pokoji, ale víc už nic.
"Je až příliš živí" řekl s klidem David. Jak může být tak klidný? Začala jsem zrychleně dýchat. Proboha. To nemůže být pravda. "Ale proč to udělal?" zeptala jsem se a u toho brečela. "Proč dělal že je mrtvý?" zeptala jsem se se vzlyky. "Chtěl ochránit svoje kamarády a hlavně tebe" "Bohužel, o tobě jsem se dozvěděl moc pozdě, kdyby jsem už tehdy věděla že jeho milovaná Anet jsi ty, tak bych se tě tehdy ani na na nic neptal a ty by jsi teď nejspíš někde chillovala u kompu," řekl David ale u konce jeho věty ze uchechtl. Musela jsem se tomu taky usmát. Už jsem nebrečela. Sice mi Vadim lhal, vlastně lhal nám všem ale nezapomněl na mě. 'Jeho milovaná Anet' tyhle tři slova se mi furt opakovala v hlavě. Už jsem se na nic neptala. Jen jsem si opřela hlavu o sedadlo a pomalu osínala.

***

"Vztáváme princezno," zatřásl semnou David. "To už jsme tu?" řekla jsem rozespale. "Sorry, ale na to abych tě vzbudil dřív jsi moc rostomilá když spíš" uchechtl se. Jsem si jistá že jsem červená jako rajče. "Pojď, jdeme" řekl vesele David.
Protáhla jsem se, vzala džus do ruky a vystoupila. Přede mnou stála velice moderní velká chata. "Páni" řekla jsem udiveně. "Hustý co?" objevil se vedle mě z ničeho nic Vít. Jen jsem kývla. "Tak jdeme?"řekl David. Šli jsme dovnitř. Vevnitř to bylo taky velice luxusní. Obrovský obývák byl propojený s kuchyní a celé to tu bylo zařízené do Černo bílo šedého stylu. "Vadimee!" zakřičel najednou David přes celý... Dům? "Omlouvám se, ale Vadim před chvíli někam odjel, ale říkal že asi za půl hodiny dojede zpět" usmála se dívka asi v mém věku co právě vykoukla z kuchyně. Byla roztomilá. Hubená s drdolem a černými obyčejnými šaty s bílým límcem. Připadala jsem si trapně, protože já tu jsem v černých džínách s dírami na kolenou a tričkem Nirvany. "Tam mi mu tu přivezeme jeho 'princeznu' a od si odjede?" řekl pobaveně David, a u slova princeznu měl lehce znechucený tón. Teprve teď si mě dívenka všimla. "Vy jste ta Anet?" usmála se na mě. Jen jsem s úsměvem kývla. Hned ke mě přišla. "Moc mě těší paní, já jsem Sandra, do teď jsem byla žena domácnosti. Myslím to tak že jsem vařila a další podobné věci," s úsměvem mi chytla ruku a začala s ní rychle třást. "Prosím říkej mi Anet a netykej mi" zaslala jsem se. "Omlovám se" sklopila hlavu brunetka. "Ou, ne! Tak jsem to nemyslela! Omlouvam se! Já jen, je mi to trapné když jsme nejspíše stejně staré" začala jsem panikařit. Nechci aby byla kvůli mě smutná. Hned zvedla svoji hlavu a zářivě se na mě usmála. David se smál a Vít odešel bůh ví kam. "Dobře Anet" pořád se na mě brunetka usmívala. Přešla k Davidovy. "Pán měl pravdu, je hrozně milá a taky opravdu moc pěkná!" řekla brunetka s úsměvem Davidovy. Ten se na mě podíval, sjel si mě očima od hlavy až k patě a kývl. Okeej, teď jsem musela být zase úplně červená. "Nedáme si kufry do pokojů?" přerušil tuhle trapnou situaci Vít. Kývla jsem a vzala svůj kufr do ruky. "Ne-ne-ne, já ti ho vezmu!" řekl David a vytrh mi kufr z ruky. Jen jsem se zamračila a šla za ním. David mi kufr dal vedle postele. "Děkuju" usmála jsem se na něj. "V poho, a tuším že tu moc věcí nemáš, tak kdykoli můžeš jít nakupovat. Ale nikdy sama! Vždy někomu řekni ať jde s tebou, snad chápeš proč. Mám pokoj vedle tebe, a máme tu i průhozí dveře kdyby něco. Ale neboj. Vždy budu klepat" usmál se na mě David. Kývla jsem. "Jo, a když tak řekni Sandře kdyby jsi potřebovala nějaký ty holčičí věci jako vlož.." "Stačí! Chápu!" zastavila jsem ho se smícem. "Dobře chvíli tě tu nechám ale asi za 10 půjdeme k Vadimovy do kanclu, taak.." řekl David. "Chápu" usmála jsem se na něj. Úsměv mi opětoval o odešel. Rozpustila jsem si vlasy z drdolu a rosčesala si je.Pak jsem si nanesla řasenku. Když už jsem se natahovala pro lesk tak někdo zaklepal. "Dále" řekla jsem hlasitěji. "Pojď už, za chvíli tu je." vstoupil David. Kývla jsem a šla za ním. Prošli jsme kolem Davidova pokoje a vedle něj byla Vadimova kancelář. David otevřel dveře. Předemnou se objevili 2 červené křesla a větší černý stůl.
Ale víc mě překvapili zdi. Zdi plné nástěnek. Nástěnky plné  fotek. Fotky plné vzpomínek.
Našich vzpomínek

Plny zdi, plný zdi, plný zdi, fotek nás po klubech...
Plný zdi, plný zdi, plný zdi a stopi po zubech..
Plný zdi..

Najednou ze dveří vykoukla malá brunetka. "Už je tu!" řekla s rychle a odešla. Začali se mi lehce chvět ruce. David se na mě provinile podíval.

***pohled Vadima***
Hned co jsem se vrátil domů a odložil si kabát a vyzul se tak se přede mnou objevila malá brunetka s zářivím úsměvem. "Dobrý den pane," "ahoj Sandro," usmál jsem se. "Stalo se něco nečekaného! David už na vás čeká ve vaší kanceláři!" usmála se a odešla. Vzal jsem pár papírů na vyplnění a šel nahoru. Beztak tam zase očumuje fotky s Anet. Z mého vyprávění o ní má pro ni slabost. Ani se mu nedivím je úzásná. Otevřel jsem dveře od kanceláře a koukal do papírů. "Čau Davide!" nic. "To mě ani nepozdra..." zvedl jsem hlavu. Ty vlasy bych poznal na kilometry daleko. Byla otočená ke mě zády. Opustil jsem papíry. Oči se mi začali plnit slzami. Slzami štěstí. Nemohu tomu uvěřit. Tohle je určitě jen sen. Rukou jsem si prohrábl mé bílé vlasy s hnědými odrosty a řekl jsem: "Anet? Jsi to opravdu ty?". Vztala a otočila se na mě. Byla.. Překrásná.  Přišla ke mě a silně mě objala. Já jí objetí opětoval a vyzdvihl ji do vzduchu. "Váďo!" zasmála se tím svým krásným hláskem. Postavil jsem ji na zem. Brečela a u toho se usmívala. To se na mě nezlobí? Pořád jsem se na ni musel usmívat. Tak hrozně mi chyběla.
Ale úsměv mi okamžitě spadl z tváře, když jsem si uvědomil že jí teď budu muset vysvětlit celou situaci. Ach bože, zničím život tak nevinné dívce. Nevinné dívce kterou jsem vždy tak bezmyšlenkovitě miloval. Sedl jsem si do křesla a oni si sedly do červených křesílek. "Tak Anet.. Abych ti objasnil situaci" řekl jsem. "Vše jsem jí vysvětlil" řekl David. Božee děkuju! "Aha" kývl jsem. Pořád se na mě usmívala. "Můžete prosím na chvíli? Odejít? Musím to vstřebat a zavolat pár lidem.." řekl jsem. "Jasně, Anet pojď jdeme" otočil se na Anet David a oba vztali. Ještě než Anet odešla otočila se na mě.
"Můžu ještě otázku?" "jasně" "proč jsi mi to tehdy neřekl?" zeptala se bez úsměvu. Tehdy.. Vždyť to bylo před pár týdny. "Víš, kdybych ti to řekl tak by se to někdo mohl dozvědět a Tomas by tě mohl vidírat a ublížit ti. A podle mě by jsi lépe snášela to že jsem mrtvej než aby jsi se furt bála jestli mi něco není" řekl jsem. Spíš to vyznělo hodně chladně ale to mi teď bylo jedno. "Dobře, promiň" řekla a odešla.

OK. Tak ještě dneska no.
Další kapitola zítra :33
••• Ancenie •••

YOUTUBE není nic pro MĚ (Dokončeno)Where stories live. Discover now