Díky ✔

1.

„Lucy!!!" křičím, ale nemůžu se hýbat. Vidím, jak vysílením padá k zemi. Snažím se k ní dostat, ale protivník zná mou slabinu.
Cítím, že pod nohama už nemám pevnou zem. Ten parchant!
Pode mnou se zhmotnil vor. Ještě, že tu poblíž není žádná voda. Oddechl jsem si. Ale, ne, na dlouho. On nechal zhmotnit i jezero!
Ne, ne, ne, je mi špatně, nedokážu se pohnout, je mi na zvracení.
Ležím bezmocně na břiše. Ale vidím, co se děje.
Lucy se snaží zvednout, ale už jí nezbývá moc energie.
On jde pomalu k ní. On si to snad užívá! Užívá si tu bezmoc.
Lucy otočí hlavu mým směrem. Počkat, ona se usmála?
„Bráno Vodnáře, OTEVŘÍT!" vykřikla. Aha, voda, ale nemusela volat zrovna Ji.
Před Lucy se objevil Hvězdný duch. Byla to mořská pana, celá v modrém. „Ty blbko, co mě voláš zrovna teď? Mám rande!" rozkřičela se na Lucy.
Protivník se zastavil, je zmatený, to bývají všichni, když se objeví Ona.
„Prosím!" zašeptala Lucy zoufale.
„No tak, když tak hezky prosíš, ale nedělám to pro tebe, jen chci co nejdříve zpět na to rande!" odpověděla jí jedovatě mořská pana.
Otočila se na muže, proti kterému má bojovat, a zamračila se.
„Jak krásná slečna, proti vám nemám šanci...kecám." uchechtl se zahalený muž a zhmotnil druhou Lucy, jako štít.
„Nemůžeš ublížit své majitelce, své paní. " znovu se ušklíbl.
„ONA NENÍ MOJE PANÍ! " zaječela nositelka vody a poslala proti němu a falešné Lucy zuřivý proud vařící vody.
Proud zasáhl napodobeninu Lucy a protivník uskočil.
Rozhlédl se, Ona zmizela? Ne, počkat, Ona je za tím chlápkem.
On se na ni otočil, ale už bylo pozdě.
„Nikdo si ze mě nebude dělat srandu!!!" zahřměla, omráčila ho svou nádobou na vodu a zmizela zpět do světa Hvězdných duchů.
Jelikož byl protivník omráčen tak vše, co zhmotnil, zmizelo. Ale i když už jsem nebyl na vodě ani na voru, pořád mi bylo děsně špatně.
Zůstal jsem chvíli ležet na zemi. Lucy taky ležela na zemi, ale teď se ke mně z posledních sil plazila. Postavil jsem se a rozběhl se k ní.
„Natsu," šeptala. Pomalu jsem ji vytáhl na nohy.
„Jsi v pohodě?" zeptal jsem se jí.
„Jo, jen unavená a co..." nedořekla, zazněl výstřel a Lucy se začala hroutit zpátky k zemi.
„Lucy, Lucy, co se děje, co je? " začal jsem zoufale zjišťovat, co jí je.
Někdo se začal smát, zvedl jsem hlavu. Přede mnou stojí ten parchant, drží v ruce magickou pistoli.
Podíval jsem se zpátky na Lucy, sakra, střelil ji do břicha.
„Vydrž! " zašeptal jsem a položil ji na zem.
„Ty hajzle! " křičím.
Běžím proti němu, tečou mi slzy.
„Řev Ohnivého draka! " útočím. Jen tak tak stihl uhnout.
„Pěst Ohnivého draka! " chci mu rozmlátit hubu, za to co udělal Lucy.
Zběsile útočím, ten parchant nestíhá uhýbat, natož se bránit či útočit.
Neměl mě nasrat, protože přátelé jsou pro mě vše, jsou smysl mého života.
Protivník už nevstane.
„Natsu..." slyším, běžím zpátky k Lucy.
Přišla už o spoustu krve, má ji pod sebou celkem velkou louži.
„Natsu..." slabě šeptá. Je bílá jako stěna a studená jako led.
Tečou mi slzy. Umírá mi v náručí!
„NÉ, NE, NE, LUCY! !!!"

„Né, né," křičím a vzlykám do peřiny. Počkat, do peřiny? Byl to jen sen? Slyším, že sem někdo utíká, stále mi tečou slzy. Nemůžu uvěřit tomu, že to byl sen, musím se ujistit, ujistit, že je Lucy v pořádku! Pomale si sednu, sedím v Lucyné posteli, asi jsem tu zase usnul, doufám, doufám...Dveře se otevřou a v nich stojí udýchaná Lucy. Lucy. Vyskočím z postele a běžím ji obejmout. Stále mi tečou slzy, ale štěstí, neztratil jsem ji, zatím jsem ji dokázal ochránit. "Natsu, co se děje? Proč jsi tak křičel? Proč brečíš? " ptá se mě. "Jen zlý sen, už je vše v pořádku. " zašeptám, ale stále ji nepouštím z objetí. Cítím, že je zmatená, takhle mě ještě neviděla, ale je ráda, že jsem v pořádku. Pustím ji a ona si mě zkoumavě prohlédne. Usmívám se na ni, taky se na mě usměje. Jsem strašně rád, že je naživu. "Natsu? Vážně jsi v pořádku? Zněl jsi strašně zoufale. A ještě jedna velmi důležitá otázka. Co tu sakra děláš? " začala, Ále nezněla naštvaně, spíš starostlivě. Asi jsem ji vyděsil. "No, ráno jsem se přišel s Happym zeptat, jestli nechceš s náma jít na nějakou práci, vyskočil jsem na okno, ale ty jsi tu nebyla. Poslal jsem Happyho do cechu a čekal tu až příjdeš a mezitím usnul. " pokrčil jsem rameny na znamení, že už s tím nic neudělá, a že mi je to fuk. Lucy vypadala, že jí spadl kámen ze srdce. "Jak to, že mě odtud nevyhazuješ, když jsem sem vlezl bez dovolení a ještě k tomu jsem si dovolil vlézt ti do postele? " zeptal jsem se ze srandy. Zamračila se na mě a naštvaně se podívala jinam. "To si o mně myslíš?... Že bych tě vyhodila ve chvíli, kdy nejsi ve své kůži a vypadaš a chováš se naprosto zoufale? Jasné, není mi příjemné, že mi sem lezeš bez povolení, ale věřím ti, věřím, že bys schválně neudělal nic, co by mi ublížilo." pomalu se ke mně otočila a podívala se mi do očí. Z jejích očí čišelo zklamání. Ale má pravdu, nikdy bych neudělal nic, co by jí ublížilo a teď jsem se cítil špatně. "A co se postele týče, pro dnešek ti to odpustím, protože jsem se vedle tebe neprobudila ani jsem do ní nevlezla, když jsi tam byl." řekla a konečně se na mě usmála. "Můžu tě o něco poprosit? " doufám, že můžu. "Jasné, o co jde? " zvědavě se zeptá. "Nikomu o tom, jak jsi mě viděla, jak jsem se choval neříkej... prosím...to víš, chci si zachovat pověst. " usmívám se na ní jako debil. "Jasné, počítám s tím, ale ty mi slib, že už tě tak neuvidím, prosím. " odpověděla. Jsem rád, jsem rád, že si rozumíme. Přikývnu. Musel to pro ní být velmi šokující zážitek ani já si sám sebe nedokážu představit se slzami v očích, jak očima zoufale někoho hledám a následně ho objímám. Je to velmi bláznivé a zrovna mně nepodobné.