Díky ✔

26.

Ahojky! Chtěla jsem se vás, co znáte toto anime zeptat, co si myslíte o Natsuovi. Protože v poslední době až moc často přemýšlím, jaká je škoda, že neexistuje nikdo jako on. Natsu. Zajímal by mě váš názor. Tak a jinak tu máme další kapitolu! Nevím, jestli je to výhra nebo ne, ale to posoudíte samy.

Vzplál jsem, nevnímám nic, jen svůj vztek a fakt, že je Lucy v nebezpečí. Ti týpci netuší, kdo jsem! Namyšleně se šklebí. Jejich vůdci vzplanou pěsti a těm jeho poskokum taky. Mňam, sice mají restauraci zavřenou, ale i tak se dosyta najím. Jeden z nich proti mě hodí nějakou hořící kouli. A další a další. On snad nevidí, že ja hořím? Něco takového mi nemůže ublížit. Já se jen usmívám a všechny ty koule pochytám a nacpu se jimi. Jen jim klesnou brady. Oni pro mě nejsou soupeři. I když to samé si dosud mysleli oni o mě. Mohl bych je zabít mnoho způsoby, ale slíbil jsem si, že tuto krásnou vesnici nezničím. Takže moje volba je. "Extrémně ničivý řev ohnivého draka!"
Teď po nich zbyl snad jen popel. Lucy by se sice asi nelíbilo, kdyby zjistila, že jsem je zabil, ale co, teď musím za ní. Běžím vesnicí k lesu.
"Ty kteténe! Ihned ze mě slez! Natsu tu určitě bude každou chvíli a vytrhne ti ten tvůj knír i s kořínky! Slyším z dálky, ještě zrychlím. "To bolelo krásko. Ale vážně si nemyslím, že tě tu najde, ba ani, že se sem dostane." Chechtá se. "A teď mi ukaž znovu to své krásné tělo a svou nedotčenou kundičku..." "Ne! Ty prase!  VRAŤ MI TO TRIKO!" Cože?! On si dovolil jí sundat triko! Už jsem blízko! Cítím to. Plesk! Co to bylo? "Ty kurvo! Za to zaplatíš!" "Lucyin kopanec!" Dobře Lucy! Jsem blízko, vydrž! Křičím ve své hlavě. "Seš mrtvá ty zkurvená pičo!" Jasné Natsu, ale spěchej! Je strašně nadrženej a nasranej! Křičí zas ona na mě. "Jestli ty nechceš chcípnout, tak ze mě slez a obleč si ty kalhotky a hlavně boxerky!" Křičí čím dál tím hlasitěji. Ten zasranej kokot! Jestli ho do ní strčí, tak mu ho urvu i s koulema!
Tak, už je vidím. Lucy se podařilo dostat z té krásné louky. Alespoň nebude od krve.
Jsou zády ke mně. Lucy leží na zemi a zuby nehty se snaží držet nohy u sebe a ta svině se snaží do ní zasunout,naštěstí neúspěšně.
"Si kretén nebo co?!" Křiknu na něj. On se vyděšeně otočí a Lucy úlevou vyslechne. "Jak...?" Jen vydechne, když už si to rázuju k němu. Když si ho pořádně prohlédnu, zjistím, že má pěknou modřinu pod okem. "ZPLNILI JSME POSLEDNÍ ZKOUŠKU! TAK IHNED VYPADNI, JINAK TI TO TVÝ NÁDOBÍČKO ROZCUPUJU A NACPU TI HO DO HUBY!!!" Křičím jako smyslů zbavený. "Klid, klid, už mizím! S tebou si to vyřídím jindy..." poslední větu zašeptal Lucy. "Píčo jedna! Běž od ní!" Vrčím na něj. Ani jsem si nevšiml, že jsem vzplál, zase. Neboj, vyřídíme si to s ním, až splníme misy. Nechápu, že je tak klidná, vždyť ji málem znásilnil! Má jediný štěstí, že už zdrhl.
"Natsu, půjčil bys mi zase vestu, prosím?" Podívá se na mě. Ten debil jí to triko roztrhal. Jak já ho nenávidím! Vezmu svou vestu a zabalím ji do ní. I když se to snaží nedávat najevo, je celá roztřesená. Cítím, že se jí o tom nechce mluvit, tak ji alespoň uvězním ve svém pevném objetí. Vážně nechápu, co se to se starostou stalo, vždyť byl před tím tak fajn..."Lucy, těšíš se na zítra?"snažím se ji i sebe přivést na jiné myšlenky. Zakroutí hlavou. "Ty si mě nechceš vzít?" Nevím, vážně nevim, proč mi tečou slzy. Pustím ji z objetí a sesunu se na zem. Je toho na ni moc a navíc na to jdeme moc rychle. Ale já ji miluji a myslel jsem, že ona mě taky. Vím, cítím, že už nikoho nebudu nikdy milovat tolik jako ji. Chci ji chránit do konce svých dnů. Chci o ni pečovat. Chci, aby byla jen moje.
Někdo si ke mně klekl, položí ruku na mou tvář a donutí mě, abych se na ni podíval. Lucy. Pozorně si prohlíží můj obličej. V jejích očích vidím jen něhu smíšenou s láskou. Že by, že by... "Natsu..." vysloví mé jméno tak potichu, že zní pomalu jako modlitba. Hledíme si do očí. Nevím, co jí mám říct. "Natsu, já, já tě mi-lu-ju. Slyšíš? Miluju tě a strašně se těším, až budeš jenom můj. Jen..." zadrhla se. Teď je v jejích očích smutek a strach, ale proč? Teď mi vyznala lásku, ale z očí se jí kutálí slzy smutku. Znovu si ji přitáhnu k sobě. Sedí mi na klíně a utírá si slzy. "Lucy, já tě strašně moc miluju, řekni mi, co tě trápí, prosím..." vyzvídám, chci jí pomoc. Zvedne ke mně pohled. "Víš, já vím, že se můj otec už po té mrtvole neukázal, ale mám strach, bojím se o naši rodinu, o vesnici, o tebe... Chvile kdy si řekneme své Ano, bude okamžik, který ještě zvýší otcovo opovržení a nenávist." Vychrlila na mě. Má pravdu, i když se v jednom mílí. Vzpomenu si na ten strašný dopis. To ona bude mít ze života peklo, ale ještě o tom neví. Mám jí o tom říct?