Díky ✔

35.

Ahojky, omlouvám se, že dávám další kapitolu až teď, ale měla jsem toho hodně moc. A chtěla jsem se zeptat, jestli znáte Diabolik lovers a co na to říkáte. Ptám se, protože jsme ve škole dostali do slohu úkol. Napsat předlohu jakoby pro román, se vším všudy. A mě napadlo příběh, kde se kříží svět Fairy tail a Diabolik lovers. Ten námět mi připadá i lepší než ten, co jsem vám posledně ukazovala. 😃😃😃

Nohy mě blesku rychle nesou cestou, kterou už jsme jednou šli. Za mnou zní ještě větší dusot. I když mí přátelé neví, co se děje, tak za mnou bezmyšlenkovitě uhání. Nejspíš nechcou, abych tyto krásné lesy v zápalu boje podpálil.
Musím se k ní dostat dřív, než bude pozdě. Pozdě pro svět, vesmír i pro nás. Natsu, kdyby jsme se náhodou už nestihli rozloučit. Sbohem, sbohem Natsu. Jo, a i když to možná nepochopíš, tak tě miluju. Objeví se mi náhle slova v hlavě. Co tím k sakru myslí? Ještě víc zrychlím. Ne, neluč se se mnou! Já tě zachráním, zvládneme to. Křičím v duchu. Mí společníci mě už nestíhají a je mi to úplně jedno. Musím za ní! Kdo by nechtěl, aby náš příběh neskončil šťastně? Možná tak starosta. Měl jsem mu rozkopat držku už hned po prvé, co jsme se viděli. Ale všichni by byli hned: to né, jseš úplně blbej? Nemůžeš mlátit lidi jen proto, že se ti na nich něco nezdá! Nesuď knihu podle obalu a takový kecy.
Teď by byli určitě všichni rádi, kdyby chcípnul hned na začátku, jako ta servírka. Jo, proč musela zemřít ta sexy baba, ale ten kretén je tu furt. Ten kdo píšeš můj osud, má vážně blbej smysl pro humor. Takže, jestli ho někdy potkám, tak mu jich pár vrazím, za Lucy i za sebe.
Už znovu vidím na dohled hladinu toho jezera. Stojím na břehu, loď je pryč? Že by ji zvládl někam teleportovat nebo to byla jen iluze? Je tu až na náš dech ticho. Jen hladina se vlní. Co když už jsou pod vodou? Začnou se dělat vlny. Vlny na jezeře? Stojíme a sledujeme výjev před sebou. Ze dna jezera se něco začalo zvedat. Mega velká kruhová obruč, po jejímž obvodu bylo dvanáct obrovských trnů. Od každého trnu vedlo do středu obruče jakýsi provaz. Vytvářelo to neskutečnou pavučinu. V jejím středu se něco houpe. Něco nebo někdo. Jdu pozdě...
Je k tomu uvázaná za ruce a do zad má v píchlé ty provazy nebo co to tvoří tu pavučinu. Je to žalostný pohled. Vlasy ma spadené ve tváři a vysí tam, jako tělo bez duše. Doufám, doufám, že ještě není mrtvá, že ještě není po všem. Na rampě před ní stojí ten imbecilní kokot zkažená ryba starosta. Natáhne k ní ruku a odhrne jí vlasy z obličeje. "Když tě nemůžu mít pro sebe, tak aspoň ovládnu celý vesmír!" Křičí jí do tváře, jakoby byla možnost, že ho neslyší. Má nějaký moc vysoký cíle. Lucy otevře oči a pohlédne na něj. Ne, počkat, nedívá se na něj, ale na mě. V jejích očích je šílenství. Čiré šílenství. Koutky úst se jí zvednou do úsměvu. Je to klidný úsměv, který dokonale popírá její pohled. To šílenství. Řekl mi to. Řekl mi, co udělal, před čím jsi mě chránil. O mých dopisech pro maminku, o kterých jsi tvrdil, že jsi zničil ty. O tom dopisu od "otce". O tom, jak jsi se mě snažil ochránit spolu s naší rodinou... Děkuju ti. Děkuju. A moc se ti omlouvám. Za všechno. Miluju tě.