Revolta ✔️

56. kapitola

Druhá část příběhu

Ashley

Život rozhodně není předvídatelný. Je až k smíchu, jak je pravým opakem tohoto slova. Prostě nemáte jistotu nikdy v ničem a třebaže je to frustrující, musíte to tak brát. Tohle je život.

Zavřela jsem oči a s mokrými tvářemi od slz si opřela hlavu o zeď. V hlavě se mi vynořila další vzpomínka. Byla to má první noc s Nicolasem, můj první sex s ním. A i když jsem si nemohla být jistá, jestli to byla zcela určitě první noc, působilo to na mě tak. I takhle zpětně se mi vybavovala ta bolestivá touha. To, jak mi podbřiškem projela vlna rozkoše, když si přede mnou klekl na posteli a stáhl si boxerky do půlky těch svalnatých stehen. 

Trhla jsem sebou, když se něčí ruka dotkla mého ramene. Spatřila jsem Willa, který seděl po mém boku a vlídnými pohyby mě hladil po paži. Musel cítit, jak jsem ztuhlá, ale pokračoval v tom. Asi věřil, že mě svou přítomností může udržet nohama na zemi, což bylo dost těžko dosažitelné.

Seděla jsem na té židli už skoro dvě hodiny a zatímco Will rázoval po chodbě sem a tam a čekal společně se mnou, až Nicolase odoperují, já měla dostatek času i na mnohem vzdálenější vzpomínky. Na ty, ve kterých žádný Nicolas nebyl, protože jsem ho v té době ještě neznala.

Pořád dokola mi hlavou probíhala noc, kdy jsem se vrátila po náročném dni do toho směšně malého bytu, jenž jsem sdílela s Willem a našla ten vzkaz s prostým odpusť mi to.

Nechtěla jsem se ho na to ptát, protože to v tu chvíli stejně nehrálo bůhvíjak významnou roli a navíc těch otázek bylo čím dál víc. Chtěla jsem se přimět k tomu nechat oči otevřené, protože pak vzpomínky nebyly tak pestré. Jenže pohled na nemocniční sál byl pro mě něco tak odpuzujícího, že jsem je nakonec stejně vždycky zavřela.

V tu chvíli jsem si přála jediné. Mít u sebe Nicolase. Cítit jeho přítomnost, jeho osobitou vůni... nechat se ukolíbat pocitem bezpečí díky tomu teplu, které vždycky sálalo z jeho těla. Nechtěla jsem si připomínat ty ledové rty, na které jsem ho před necelými třemi hodiny líbala a držela mu ruku na ráně, aby nevykrvácel dřív, než mu přijede sanitka pomoct.

Bylo to jako mít mor v hlavě. Jedna myšlenka hnusnější než druhá. Navíc tomu nijak nepomáhal pach železa, který mě štípal v nose.

S tuhým polknutím jsem pohlédla na svou pravačku, jež byla stále ještě trochu od Nicolasova krve a málem jsem se zadusila potlačovaným vzlykem.

,,Bože, tak co je!" zavrčel Will, který už zase rázoval po chodbě. Musela jsem být opravdu mimo, když jsem si ani nevšimla, že se mě přestal dotýkat a zase se zvedl.

Znovu jsem zavřela oči, a protože - jak už jsem říkala - tohle je život, v duchu jsem se pomalu připravovala na nejhorší. Nedokázala jsem si to vůbec představit, ale musela jsem to brát jako reálnou možnost. Musela jsem si připustit, že to Nicolas nemusí zvládnout.

,,Přála jsem si to poznat," zašeptala jsem a Will se na mě otočil.

,,Co myslíš?"

Usmála jsem se a chvíli přemýšlela, jestli o tom mám mluvit zrovna se svým bratrem. 

,,Ten bláznivý chtíč. Ten chtíč, který tě ovládne úplně celého."

,,Já to neznám," povzdechl si a znovu se vedle mě posadil. Cítila jsem jeho prsty na těch svých, ale jako bych ani nebyla schopna sevřít mu dlaň.

,,Působil na mě nesmrtelně."

,,Nicolas je po mnoha stránkách nesmrtelný, to není jen pocit," ujistil mě a já se slabě usmála.

,,A co když ne?" Zadívala jsem se do Willovo unavených očí. ,,Co když je to opravdu jen pocit? Naivní naděje, že to na tom sále zvládne..."

,,Slečno?"

Trhla jsem hlavou a v mžiku byla na nohou, které mě kupodivu poslouchaly. Doktor s lehkým úsměvem vydechl a pak přikývl. ,,Zvládl to."

,,Cože?" vypískla jsem a cítila, jak se mi oči zalévají slzami.

,,Je stabilizovaný," řekl a já ucítila Willovo dlaň na svém pláčem roztřeseném rameni.

,,Chci ho vidět! Prosím," naléhala jsem a doktor mi po krátkém zaváhání pokynul, abych ho následovala.

,,Pět minut maximálně. Musí odpočívat," upozornil mě autoritativně a já poslušně přikývla, načež jsem se chopila kulaté kliky a vešla dovnitř.

Ležel tam, nevěděl o světě a přes nahou hruď měl přehozenou deku. Všude kolem něj byly hadičky a na puse měl dýchací přístroj. Ten pohled mě na chvíli úplně zastavil v chůzi.

Nicolas. Můj Nicolas. Můj celý svět.