42. kapitola

8.1K 486 20
                                    

Ashley

Bezmyšlenkovitě jsem se vrhla ke schodům a po třesoucích se nohou seběhla do přízemí. Všude kolem bylo vylidněno. Jediný člověk, který byl se mnou a s Willem v místnosti, byl postřelený barman, který si celý vyděšený držel poraněné rameno.

,,Zavolám mu záchranku," vydechl Will a já přikývla. Pak jsem se pomalým krokem dostala až za bar, kde se nacházel zraněný pracovník. Bodlo mě u srdce, že někdo bez viny musí trpět kvůli blbostem jiných lidí.

,,Co jste viděl?" zeptala jsem se ho a posadila se na podlahu, abychom mohli bez potíží navázat oční kontakt. Ten muž byl podobně vyděšený jako já, ovšem s tím rozdílem, že já neměla žádné fyzické poranění. Přesto jsem se strachy klepala jako osika.

,,Přišel sem nějaký hnědovlasý vysoký chlap ve společenském obleku se zbraní v ruce a prostě do mě střelil. Pak se přihnal ještě jeden a oba vylítli ven."

Zamračila jsem se. ,,A ten druhý se tu vzal kde?"

,,No... ten sem musel seběhnout z prvního patra. Tam, kde jste byli zřejmě i vy," řekl a vystrašeně si přeměřil Willa, který na svou obranu zvedl ruce nad hlavu. ,,Hele, klídek, já do nikoho střílet nehodlám a sestřička si nechce ušpinit šaty."

Zvedla jsem nad jeho humorem oči v sloup.

,,Tak kdo teda jste?" zeptal se a já se ujala slova dřív, než to stihl Will: ,,Jsme známí toho druhého muže, toho beze zbraně. Chtěl zjistit, co se děje a zřejmě se teď pokouší chytit střelce.

,,To je blázen," zašeptal barman a se zaúpěním si stiskl ránu pevněji.

Nicolas nebyl jenom blázen. Byl to naprostý šílenec, který mohl ostatním šílencům vladařit.

Nohy se mi samy od sebe vzepřely a já nemohla jinak než se postavit. Chtěla jsem vyběhnout ven a najít Nicolase, což jen potvrzovalo, že ani já to nemám v hlavě v pořádku.

,,Ashley!"

Otočila jsem se na svého bratra. Mračil se a byl zmatený. Při pohledu na něj mi došlo něco hrozného - on se ani tak nebál, že se mi něco stane, když teď uteču. Měl spíš takové výčitky svědomí, že byl přesvědčen o mé nedůvěře. A taky že tu ta nedůvěra byla. Nevěřila jsem mu, protože mě zradil.

,,Zapomeň na to, Wille," řekla jsem a vyšla z klubu. Jen s těží jsem zadržovala slzy, ale musela jsem se sebrat. Potřebovala jsem najít toho zatraceného Nicolase a vlepit mu takovou facku, která ho přiměje k rozumnému uvažování. Ne že bych já takovou facku taky nepotřebovala...

Neměla jsem tušení, kam mám vlastně běžet, ale zkrátka jsem Nicolase musela najít. Nicméně jsem měla strach. Velký strach. Jak bych taky mohla nemít? Vždyť tohle bylo šílené! Seattle nebyl žádná záchrana, žádný útěk před problémy. 

Jak jsem tak znovu dumala nad vším, co se událo a co se může ještě udát, ucítila jsem tlak na krku. Trvalo mi jen setinu vteřiny, než mi došlo, že se mé kůže už podruhé v životě dotýká hlaveň pistole.

Revolta ✔️Where stories live. Discover now