Revolta ✔️

55. kapitola

Ashley

Mám rád zadní výtahy. Už tolikrát mi ušetřily starosti," řekl Matt s úsměvem a táhl mě za paži směrem k těm výtahům, o kterých mluvil.

,,Vážně bych si přála pochopit, o co vám jde," neubránila jsem se téhle konverzaci, protože mi to skutečně hlava nebrala.

,,To tě nemusí zajímat," řekl pro něj nezvykle klidným hlasem. Zdál se spokojený.

,,Nemusí. Ale mě to zajímá," provokovala jsem a bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jak moc jsem riskovala.

Cesta dolů byla tichá. I v podzemní garáži, ve které jsme se nakonec ocitli, bylo úplné ticho. Když jsem zahlédla Anabele, jak stojí u velkého černého auta, polila mě hrůza. Z nějakého důvodu mě děsila víc než Matt. Asi ta její krása... Nevěděla jsem, čím přesně to bylo.

,,Zdravím, Ashley. Jak se vede?" zeptala se tím svým hlubokým přitažlivým hlasem a já jen neurčitě pokývala hlavou. Neptala jsem se, jestli mám nastoupit do auta, protože jsem tak nějak předpokládala, že by mi to stejně jeden z nich přikázal.

Jakmile jsem zabořila zadek do koženého sedadla, zeptal se mě Matt, jestli mám u sebe telefon, a třebaže jsem ho neměla, nadále jsem mlčela, takže mě musela Anabele prohledat.

,,Věděla jsem, že bude dělat potíže," zavrčela na Matta, když usedla na místo spolujezdce a já se neubránila lehkému úsměvu. Musela jsem být už taky mimo realitu, protože jinak by mi něco takového nemohlo připadat vtipné.

,,Máš ráda motorové čluny, Ashley?" zeptala se Anabele, když jsme vyjeli z podzemní garáže a dívajíc se do malého zrcátka si namalovala rty rudou rtěnkou.

Neměla jsem tušení, proč se mě ptá na motorové čluny. Každopádně jsem jen nezaujatě pokrčila rameny a dívala se na své ruce složené v klíně. Možná jsem spíš měla pozorovat okolí, kterým jsme projížděli, abych byla zorientovaná, ale k čemu by mi to bylo? Nacházela jsem se v cizím městě a neměla u sebe ani mobil, abych o sobě dala vědět. Začínala mě z toho chytat panika.

Rychle jsem zavřela oči, aby se mi lépe bojovalo s návalem pocitů a v tu chvíli jsem to viděla. Mlhavá vize nějaké matrace ležící na zemi... a najednou se mi zjevila v mysli malá sklenička na panáky.

Zamračila jsem se a otevřela oči, protože navzdory situaci, ve které jsem se nacházela, jsem se nechtěla toulat kamkoliv jinam. A navíc to bylo opravdu divné.

Zbystřila jsem, když sebou auto mírně cuklo, až jsme nakonec zastavili úplně.

,,Zůstaň tu. Jestli budeš dělat potíže, zklidním tě po svém," zapřísahal mě Matt svým sarkastickým tónem a když Anabele vystoupila, zamkl mě. 

Frustrovaně jsem rozhodila rukama do stran a sledovala, jak ti dva přecházejí ulici. Celá vykolejená jsem se začala rozhlížet kolem a shledala, že stojíme u přístavu. 

Co chtějí dělat s nějakým zatraceným motorovým člunem? proběhlo mi hlavou a v tu chvíli jsem ho zahlédla. Willa. Jako bych byla pes a na sklo od auta přilepili flákotu masa. Okamžitě jsem se vrhla k malému okýnku a začala do něj bušit pěstmi, abych upoutala jeho pozornost. Auto bylo ale příliš daleko a on mě zkrátka nemohl slyšet.

,,Sakra!" zakřičela jsem a ještě jednou zuřivě uhodila do okénka, až mě zabolely klouby. ,,Sakra, sakra!!"

Přesunula jsem se po sedadle na levou stranu a začala zuřivě lomcovat s klikou. 

Rozeberu to auto kousek po kousku, abych se dostala ven!

,,Ale ale!" zahřměl Matt, který zničeho nic otevřel dveře a s žílou na čele se nade mnou tyčil. Až v tu chvíli mi došlo, že nikam nešli. Že mě jen zkoušeli.