47. kapitola

7.2K 435 20
                                    

Nicolas

Dny plynuly, až z nich nakonec byly týdny. Tu noc byl zrovna pátek a já usnul na sedadle v čekárně, kde jsem sedával každý den s myšlenkou, že tím pomůžu situaci. Anabele si z nějakého nepochopitelného důvodu najednou vymyslela, že se mi opět vetře do života a začala psát. Jestli to její mrně bylo i mé, nezajímalo mě to. Měl jsem myšlenky jenom pro Ashley. Nepřál jsem si nic jiného, než aby byla v pořádku. O pár hodin později se konečně daly věci do pohybu. Ovšem ne zrovna pozitivním způsobem.

,,Skutečně je při vědomí?"

,,Ano, Nicolasi, je při vědomí, ale..."

Ne. Ne!

Doktor chvíli mlčky zkoumal mé oči, které v té neblahé předtuše musely potemnět. Usilovně jsem doufal, že nezapomene.

,,Je mi to líto."

Hlasitě jsem polkl a snažil se potlačit nutkání rozbrečet se. ,,Vrátí se jí někdy paměť?"

,,Možné to je, ale rozhodně vám to nemohu slíbit."

Přikývl jsem a zadíval se do země. Nevzhlédl jsem, dokud se ode mě ten chlap hlasitými kroky nevzdálil. Na chvíli jsem zavřel oči, a když jsem je zase otevřel, spatřil jsem ji. Vyšla zrovna ze zadního pokoje, do kterého ji před týdnem přesunuli. Na sobě měla bílou nemocniční košili, byla ještě hubenější, než jsem pamatoval a i zdálky byla tak ztracená, že mi to v srdci působilo neskutečnou bolest. Věděl jsem, že tím ublížím akorát sám sobě, že je to zbytečné, ale ignoroval jsem to. Pomalými kroky jsem zdolal vzdálenost mezi námi a zastavil se přímo před ní. Nechápavě na mě vyvalila oči, a tak jsem se trochu oddálil, abych ji neděsil.

,,Ano?" zeptala se a mě znovu bodlo u srdce. Byla ještě zranitelnější, než když jsem ji poznal.

,,Ashley," vydechl jsem frustrovaně a ona lehce pootevřela ústa. Nic z nich ale nevyšlo.

Jak se tohle stalo? běhalo mi hlavou stále dokola, div jsem se z toho nezbláznil.

,,Ashley?" zeptala se a tím mě donutila se jí opět podívat do očí. Oněměle jsem přikývl a nechal to na ní, protože já prostě nemohl. Ona slábla a já slábl s ní. 

,,Jak víš mé jméno? Ty mě znáš? Jak se mi tohle stalo? Pověz mi, co víš, prosím!" žadonila a já se mermomocí snažil najít hlasivky.

,,Já... já... Poslyš, nejdřív musíš vědět, že se mě nemusíš bát, ano?" 

,,Vždyť tě neznám," namítla a já se odvážně snažil ignorovat tu bolest v srdci.

,,Ale já tebe ano, Ashley. Já ano." Příliš rychle jsem natáhl ruku k její drobné tváři a ona vyplašeně ucukla. ,,Ať jsi, kdo jsi, nech mě raději být." 

Pak zmizela ve svém pokoji a nechala mě stát uprostřed té nemocniční chodby, kde jsem trávil každý den a čekal, až se probere, abych mohl být zase s ní.

,,Nicolasi?" ozvalo se mi za zády a já se ztuhle otočil na patě. U otevřených dveří výtahu stála Anabele s mobilem v ruce a pravděpodobně zapnutou GPS.

,,Co tu chceš?" zeptal jsem se jí bez známky života a viděl, jak jí to zaskočilo. Znala mě buď naštvaného, nebo plného akce. Ne takového. Takového mě neznal nikdo. Ani já sám se takhle neznal.

,,Co je ti?" zeptala se nejistě a pomalými kroky se ke mně přibližovala, jako by mi chtěla zabránit v něčem, čeho bych pak litoval.

,,Co je ti?" zeptala se znovu a já pomalu sklopil pohled dolů, do jejích očí, když se zastavila se svými sto šedesáti centimetry přímo přede mnou.

,,Ne," zašeptal jsem, jako bych už neměl dech a ustoupil jsem od ní. Několik vteřin mě mlčky sledovala a snažila se rozluštit tu hádanku. Pak se rozhlédla kolem a vrátila se pohledem opět ke mně. ,,Proč jsi tady?"

Přímo jsem cítil, jak mi na čele vyskočila velká žíla. 

,,A proč ty?" zeptal jsem se chladně a následně vyprskl: ,,Nechci tě tady! Zmiz z mého života!"

Měl jsem z jejího výrazu pocit, že ji to zabolelo, ale nezáleželo mi na tom. Věděl jsem, že mě chce získat zpět, ale nechápal jsem, jak může být tak naivní.

,,Leží tu ta tvoje přítelkyně?" zeptala se rádoby lhostejně, ale já i tak v jejím hlase zaslechl náznak zájmu. Zřejmě to pro ní byl perfektní způsob, jak Ashley odklidit z cesty.

,,Ne, jen tu pracuje můj známý a já ho přišel pozdravit," zalhal jsem, ale samozřejmě jsem ji neobelhal. S úšklebkem vytáhla z kapsy od kabátu telefon a ukázala na mě prstem. ,,Sleduju tě takhle už měsíc. To svého přítele chodíš zdravit každý den na několik hodin?" 

,,Vypadni," zašeptal jsem s nervy v kýblu, a když se zase jenom ušklíbla, se sebezapřením jsem se k ní přiblížil. ,,I kdybys skutečně měla mé dítě, nic to na situaci nemění. Ashley je ta, kterou chci."

,,Žádné dítě není."

Prosím?

Hlasitě se rozesmála a pak jí došlo, kde je, tak se trochu utišila. ,,Vážně sis myslel, že bych si nechala tvého malého spratka? To ses pomátl, ne?"

Byla to taková úleva, že to ani nedokážu vyjádřit. 

,,No... jsem opravdu rád, že sis to dítě nechala vzít. Ovšem pak nechápu, co tady ještě děláš. Netváříš se totiž zrovna přátelsky, natož zamilovaně."

,,Nikdy jsem tě nemilovala." 

Nedokázal jsem odhadnout, jestli mi lže, ale doufal jsem, že tentokrát mluví pravdu. 

,,Tak co tady děláš?"

Cosi se mihlo v jejích očích, ale já nedokázal rozpoznat, o co se jedná.  

,,Víš, jak jsme vždycky milovali večerní dívaní se na filmy plné zvratů? Jsem tu proto, že jsem se jimi rozhodla trochu inspirovat. A kdo jiný by měl hrát v tomhle filmu hlavní roli než ty a já?"

Absolutně jsem nerozuměl tomu, co říká. 

,,A že pozdravuji... Oh, počkat! Vždyť ona si na mě teď těžko vzpomene." Se smíchem pokrčila rameny a zmizela ve výtahu.


Revolta ✔️Where stories live. Discover now