Revolta ✔️

1. kapitola

Ashley

Stála jsem za barem a skládala sklenice na panáky do řady. Do konce směny zbývalo třicet minut a já už odpočítávala každou vteřinu.

,,Ashley, pohni se! Nebudu všechno dělat sama!" vyprskla na mě kolegyně Nina.

,,Od osmé večer jsem se nezastavila," řekla jsem a ztuhla pod jejím vražedným pohledem. ,,Ale teď se jenom flákáš! Nikdo ti tu neplatí za rovnání skleniček!" 

,,Dobře, půjdu obsloužit zadní boxy."

Našpulila rty a hodila si černé vlasy za ramena. Pak se otočila ke dřezu a nalila si do sklenice vodu.

Fajn, pomyslela jsem si a pomalu se odebrala k zadní části baru Eso. Pracovala jsem tady už dva roky a stejně jsem si na ten název nemohla zvyknout. Přišel mi tak neoriginální.

Zpomalila jsem ve své už tak pomalé chůzi, když jsem v nejzadnějším boxu zahlédla čtyři muže v oblecích. O něčem horečnatě diskutovali a rozhazovali při tom rukama takovým způsobem, až jsem se bála, že jeden druhého uhodí.

,,Ach, tady je obsluha?" poznamenal jeden z těch mužů kousavě. Nijak jsem to nekomentovala.

,,Zdravím. Dáte si něco?"

Ten muž, který na mě vyjel, řekl už pokornějším hlasem: ,,Ano, dám si skotskou."

,,S ledem?"

Zavrtěl hlavou a přejel si dlouhým ukazováčkem po spodním rtu. Vypadal celkem mladistvě, i když mu už mohlo být s přehledem pětapadesát. ,,Ne, chci čistou skotskou. Děkuju."

Přikývla jsem a obrátila pozornost ke zbylým třem mužům. Jeden z nich působil o několik let mladší a bylo na první pohled jasné, že byl zamlada tmavovlasý. A právě tenhle muž mě díky svému upřenému pohledu pěkně znervózňoval.

,,Já si dám také skotskou."

,,I já, krásná slečno."

Vzala jsem na vědomí objednávku těch dvou milých pánů, ale nadále jsem se proti své vůli věznila v pohledu páru modrých očí muže, který seděl přímo naproti místu, kde jsem stála.

Nechce toho už nechat?

,,Vy si dáte, pane?" 

,,Zatím nic."

Nepatrně jsem přikývla a odklidila se zpátky za bar.

,,Já už odsud padám," prohlásila Nina a opláchla sklenici, ze které předtím pila. Dala bych ruku do ohně za to, že se během mého přešlapování u zadního boxu nehnula z místa.

,,A co těch zbylých pětadvacet minut?" namítla jsem a hned nato se kousla do jazyka, jako by to mohlo vrátit to, že jsem vůbec něco řekla.

,,Holčičko, přestaň mě laskavě dráždit. Nejsem trpělivá, ani přívětivá. Třeba bych ti v zápalu impulzivity mohla rozmlátit auto."

A v tomhle prostředí já pracuju. S lidmi jako je Nina.

,,Já nemám auto." 

Mlč už!

Za mými zády se ozval hrubý výdech. 

Vážně bych měla mlčet.

,,Hezký zbytek směny, Ashley." 

S tím za sebou zavřela dveře a pustila do baru trochu zimního chladu. Vlastně jsem byla ráda, že odešla. S povzdechem jsem si prohrábla blonďaté vlasy a v rychlosti jsem připravila drinky pro pány v zadním boxu. Všichni tři mi poděkovali, ale ten čtvrtý nemohl, protože s nimi neseděl. Stejně by mi ani neměl za co děkovat a já byla ráda, že zase nejsem vystavena tomu upřenému pohledu. Nechápala jsem, proč se na mě takhle díval. Bůhví, že jsem měla minimální zkušenosti s přešlechtěnými magnáty. Vlastně jsem měla chabé zkušenosti s muži jako takovými, ale tihle muži se podle mého názoru měli projevovat vstřícněji.

Jak jsem se odebírala zpátky za bar, znovu jsem zpomalila. Ten přitažlivý pán seděl na barové židli a jezdil prsty po pultu. Váhavě jsem mu opětovala pohled. ,,Už víte, co si dáte?"

Kruci, on toho prostě nenechá.

Už jsem se ho chystala slušně požádat, ať s tím zíráním přestane, když řekl: ,,Mohla byste mi dát pět minut? Chci si s vámi o něčem promluvit, ale ne tady."

Dvakrát jsem otevřela a zase zavřela pusu, ale nic ze mě nevyšlo.

,,Půjdeme ven před bar? Mám chuť na cigaretu."

Najednou zněl mnohem přívětivěji. Dokonce jsem na jeho obličeji zaznamenala i nepatrnou stopu úsměvu.

,,Do-dobře," vypadlo ze mě a on vstal. Podržel mi dveře a já vyšla do té zimy, oděná jen v černých džínách a tílku stejné barvy. 

Ten muž si stoupl vedle mě a zapálil si cigaretu, na kterou měl podle vlastních slov chuť. Byla jsem na cigarety zvyklá, ale nikdy jsem po nich nezatoužila. A i kdyby, byly na mě moc drahé.

,,Očividně na vás nepůsobím dobře," zkonstatoval a já ztuhla, což nebylo tím mrazem.

,,Víte, já jen nemám ráda... Jak to říct? Nemám ráda upřené pohledy. Skličuje mě to."

Dlouho se na mě díval, jako by mi to opravdu dělal naschvál, načež se pousmál. ,,Líbí se mi vaše upřímnost."

,,Děkuju," zamumlala jsem nejistě.

Potáhl z cigarety a změřil si mě od hlavy až k patě. ,,Upřímná, rozpačitá a velmi atraktivní mladá žena. Můžete mi říct, co děláte v téhle díře?"

Pootevřela jsem pusu a na jazyk mi dopadla vločka. Nechtěla jsem cizímu muži vykládat o svém chabém vzdělání, dětském domově nebo o bratrovi, který všechno tohle perfektně završil tím, co se mu stalo.

Povzdechla jsem si. ,,Musím splatit opravdu velkou částku peněz a nikam jinam jsem se nedostala. Tohle místo je mé záchranné lano."

Naklonil hlavu na stranu a pak se přes několikadenní strniště poškrabal na bradě. ,,Trochu tenké záchranné lano, nemyslíte?"

Já si raději nemyslím nic. 

,,Takhle o tom nepřemýšlím."

Několikrát přikývl. Zdálo se, že horečnatě přemýšlí o tom, co jsem mu řekla. Pak si znovu potáhl z cigarety, zbytečně velký kus odhodil na zem a zašlápl ho naleštěnou černou botou. ,,A co kdybych vám teď a tady nabídl práci, hm?"

Brada mi nepatrně poklesla.

Cože? 

,,Proč byste to dělal?"

Usmál se a kolem očí se mu utvořily vějířky vrásek. ,,Ze sympatie. Něco ve vás je, slečno. Má nabídka by pro vás mohla být zajímavou zkušeností."

Sněžilo mi na obnažené části těla, ale já to nevnímala. 

,,To mi ale přijde jako nepřímá odpověď. Chci říct, proč byste mi jen tak zničehonic chtěl nabídnout práci? Čím jsem vás zaujala? Jsem jen holka s tácem drinků v ruce, ke všemu v téhle díře," zopakovala jsem jeho výraz a jemu zasvítily oči. Pak ke mně mlčky napřáhl ruku a já ji po chvíli váhání přijala.

,,Orlando Wandrew," představil se chraplavým hlasem a v očekávání nadzvedl obočí.

Bratr mi vždycky říkal, že jediný muž, kterému se vyplatí důvěřovat, je on sám. Myslela jsem na jeho varování při každém navázání kontaktu s jakýmkoliv jiným mužem. A taky jsem se stále chtěla pomstít člověku, který zavinil jeho smrt. Nevím, kde se ve mně ta nenávist brala, ale byla tam. Toužila jsem po pomstě a pořád jsem na to myslela. Byla to má vnitřní vzpoura proti celému světu, kterou jsem v sobě střádala. Možná proto jsem se na Orlanda podívala a místo, abych řekla Já jsem Ashley Bloorová, vypadlo ze mě: ,,Jsem Revolta."