Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_16

♦ Jsem zpět a a přináším vám už 16 kapitolku Bastards!!! :D jde to nějak rychle, nemyslíte? Každopádně, konečně jsme se dostali k hlavní linii příběhu, která se týká..? Kdo to uhodne? :O 

                                                            ♦♦♦

♦ Liam's pov ♦

Držím v náručí stvoření tak nevinné, křehké a bezbranné, vydané mi na milost. Veškeré mé smysly se upínají k pravidelnému tlukotu jejího srdce, které je několik posledních dní jediným důvodem, proč ráno vstávám z postele, proč dýchám, proč žiji. Pro ni, jen a pouze pro ni, to ona je důvodem mého bytí. 

Desítky tváří, desítky odlišných dívek, které jsem stejně jako ji svíral v náruči a nechával se opájet jejich slastnými výkřiky mého jména. K žádné z nich jsem nikdy nic necítil, mé tělo hořelo neukojitelnou touhou a vzrušením, ale má duše zůstávala chladná, netečná, pustá.  

Neznal jsem jejich jména, nedokáži si vybavit barvu jejich očí, tón hlasu, ani vůni vlasů. Přišli a odešli, nezůstávaly déle, než jednu noc a jediné, co po nich zůstalo, byly výčitky svědomí.  

S ní to bylo jiné. Její oči byly zelené, jako jarní louky, hlas jemný a melodický, vůně vlasů opojná a sladká. I po slepu bych byl schopný vyjmenovat všechny druhy jejích úsměvů, od stydlivého, přes šťastný až po ironický a každý z nich jsem toužil mít jen a pouze pro sebe. 

Je to mocnější, než má vůle a mnohem silnější, než veškerá bolest, nenávist a všechny ostatní pocity, které jsem doposud okusil. Přijde to náhle, jako blesk z čistého nebe a já tomu nedokáži vzdorovat.  

Stačí tak málo, vzdálenost mezi námi je téměř znatelná a já toužím po jediném, nadobro ji smazat. Lehce se otřu svými rty o její, nechci ji vyděsit, tahle chvíle musí být perfektní.  

Ztuhne, dech se ji zadrhne v plicích, ale nic nenamítá. Déle už nemohu, mé sebeovládání se bortí, jako domeček z karet a veškeré zábrany mizí.  

Spojím naše rty v dravém polibku, zoufale se snažící vynutit si její spolupráci. Jazykem se probojuji do jejích úst, pobízející ji k jakékoli reakci. Jednu svoji ruku přesunu k její tváři, zatímco ta druhá i nadále spočívá na jejích bedrech a tiskne drobné tělíčko mojí malinké Avelin k mé hrudi.  

Jazykem přejedu po jejím spodním rtu a lehce ho zkousnu, načež se konečně dočkám vytoužené reakce. Ještě víc se natiskne k mému tělu a dlaněmi přejede po mé hrudi směrem nahoru, přitahující si mě za zátylek blíž k sobě. Když mi konečně oplatí polibek, mé srdce klopýtne, zatmí se mi před očima, můj mozek odmítá spolupracovat. Každičkou částí mého těla projede jako rána elektrickým proudem příjemné brnění a z jejího doteku mi naskočí husí kůže. Nemá ani tušení, mi způsobuje.  

Jsem její, má nade mnou plnou kontrolu a veškeré mé pudy velí jediné, ochránit ji za cenu svého vlastního života. Pokud mám pro ni zemřít, zemřu pro ni s úsměvem na tváři. Pokud pro ni budu muset obětovat životy jiných, bez mrknutí oka to udělám. Není nic, co by mi zabránilo v tom, být po jejím boku až do konce všech dní.   

Kdyby byl život pohádka, právě by nastal její šťastný konec. Jenže já nebyl princ, přestože ona byla princezna. Nebyl jsem její hrdina, ani zachránce, nebyl jsem nic. Pro mě tu nebyl žádný šťastný konec.  

Prudce se zapře do mé hrudi, snažící se vymanit z mé náruče a já ji po chvíli neochotně pustím, zmateně hledící do její tváře. Co jsem udělal špatně, proč ode mě utíká, prč mě zanechává samotného v temnotě?  

"Já-" Vydechne a pevně semkne víčka. "Tohle se nikdy nestalo." Vypraví ze sebe. Zamračím se. "Avelin co se děje? Co jsem udělal špatně?" Naléhám. "Liame, tohle nejde, nemá to žádnou budoucnost!" Vykřikne zoufale. "Jsi součástí něčeho, do čeho já nikdy patřit nebudu a buďme upřímní, ani patřit nechci."  

Nikdy jsem nechtěl, aby se stala součástí toho nebezpečného "něčeho", co mě drží na slušné životní úrovni a v podstatě to od základů tvoří celý můj život. Nechci ji vystavit nebezpečí, nehodlám ji jakkoli ohrozit, ale nemůžu ji nechat odejít.  

Přistoupím k ní a jemně uchopím její ruku. Automaticky se mi vyškubne. "Já nemůžu." Zašeptá a sklopí pohled k zemi. "Promiň." Hlesne. 

Má pravdu, tohle nemá žádnou budoucnost, já nemám budoucnost a ona také ne, pokud zůstane se mnou. Zaslouží si někoho, kdo ji bude moci dát mnohem víc, než já, ale jsem příliš sobecký, než abych něco takového dovolil. Nenechám ji jít, nesmířím se s tím, že ji nemohu mít jen kvůli svým chybám a špatným rozhodnutím, které jsem ve své minulosti učinil. 

Existuje jen jediné řešení, jediná cesta ven.  

Kdybych měl dost peněz, mohl bych i s Avelin zmizet a začít od znova. Už žádné krádeže, žádné nelegální obchody, žádný Harry, snažící se mi mstít za stíny minulosti, které nás oba stíhají.  

"Liame?"  

Při pohledu do jejích uslzených očí se mi sevře hruď. "Ne holčičko, prosím neplakej, to bude dobrý, vím, že to teď nejde, ale brzy se všechno změní, slibuju." Váhavě si ji přitáhnu do náruče a když neprotestuju, pevně ji k sobě přivinu.  

Dám nám šanci, kterou si oba zasloužíme, dám nám nový, lepší život.  

Sleduji Avelin s náručí plnou mého a Niallova oblečení, jak pobíhá po obýváku a sbírá další kousky našeho prádla, povalující se na všech možných i nemožných místech. Nedala si to vymluvit a rozhodla se, že z našeho kutlochu udělá místo, které aspoň vzdáleně připomíná byt. Když zmizí v koupelně a ocitne se z mého doslechu, sáhnu po svém mobilu.  

"Ještě pořád máš krámy Payne? Nebo už jsi schopný se mnou mluvit civilizovaně." Uchechtne se Louis, jakmile přijme můj hovor. "Děsně vtipný." Odfrknu si. "Už jsem se takový narodil, nic s tím nenaděláš, je to dar, stejně jako má krása, charizma..." "To že jsi k!@*t je taky dar, nebo ses jím stal až v průběhu života?" Rýpnu si a pomyslně se poplácám po rameni, obyčejně takto diskreditujícími hláškami neoplývám. "Tak co chceš?" Zavrčí dotčeně. "Kolik?" Zamručí. "Hádám, že tě zajímá, jaký obnos získáš za jistou prácičku, kterou ti Stendhall nabídl." Povzdechnu. "Neprotahuj to." Požádám ho. "Nevím, neřekl o co jde, ani jaký je zisk. Pokud máš zájem, bude tě čekat zítra v deset u Fantoma." "Fajn, díky." "Jasný brácho, pak se ozvy, do jak velkých sraček se dobrovolně namočil tentokrát." Do velkých. Probleskne mi hlavou, ale mlčím. 

"Liame?" Nasadím otrávený výraz, odložím mobil a otočím se za Niallovým hlasem. "Viděl jsi to?!" Vyjekne nadšeně. "Ava pere! Víš jak dlouho jsme neprali?!" Svraštím obočí. "Tak dlouho to zase nebude." Namítnu, ignorující důkaz naší lenosti v podobě mé téměř prázdné skříně. Skutečnost je bohužel taková, že pračku obcházíme obloukem už minimálně dva měsíce, ne-li déle. "Zůstane u nás?" Zajímá se a vyhoupne se na barovou židli vedle mě. "Zůstane." Potvrdím. "A co uděláš se Stylesem?" Pokrčím rameny. "Neublíží jí." Povytáhne obočí. "Jsi si tím jistý?" Povzdechnu. "Ne, ale doufám v to." Přikývne a věnuje mi významný pohled.  

"Slyšel jsem, jak jsi mluvil s Louisem." Nadhodí. "Proč jsi tu práci vzal?" Nechápe. "Nech to být." Odbydu ho a vstanu. "Když budu pryč, dej na Avu pozor." Požádám ho a zamířím do dílny. 

♦ Doufám, že se díl líbil! Pokud ano, hvězdičkujte, kometujte a jestli máte jakékoli otázky, ptejte se, ráda na ně odpovím! Uvidíme se u dalšího dílu!!! :3