Bastards |FF One Direction cz|

† Chapter_20

† Krátká kapitolka pro nedělní ráno a k tomu obrovské poděkování za překročení 100K přečtení! (102K abych byla přesná) :333 Jste zkrátka nejlepší a já netuším, jak vám za to poděkovat :3

† † †

† Niall's po †

Ocitám se v temnotě. 

Cítím chlad, zmocňující se každičké části mého těla a pomalu mi dochází, že tohle je konec. Slyším čísi hlas, ale nevnímám slova, nepřijdou mi nijak důležitá.  

Neprotestuji, nebráním se. Odcházím tam, kde jsem měl být už před několika lety. Už jednou jsem smrt podvedl, podruhé se mi to nepodaří. 

"Ty tu kurva neumřeš, slyšíš mě! Opovaž se Horane, jinak půjdu za tebou a dokopu tě zpátky!" Čas se v tu chvíli zastaví, znám ten hlas, moc dobře ho znám a půjdu za ním kamkoli.  

Vzpírám se, už nejsem ochoten opustit tenhle svět, ne, dokud je na něm ona. Musím ji chránit tak, jako ona chrání mě. Prožili jsme toho tolik, nemůžu ji tu nechat.  

Nekonečná prázdnota. Netuším, jak je to dlouho od chvíle, kdy jsem uslyšel slova, která mě připoutala k tomuto světu. Když opět zaslechnu čísi hlas, modlím se, aby to byl ten její, jenže není. Zoufale vyčkávám, doufám a modlím se i když nejsem věřící a mé prosby jsou nakonec přeci jen vyslyšeny.  

Někdy mluví celé hodiny, někdy jen potichu pláče, ale neopouští mě, je tu se mnou, proto zůstávám s ní. Nikdy jsem neměl nikoho, jako je ona. 

Nenávidím to. Nemůžu ji odpovědět, nemůžu ji utěšit, nemůžu vůbec nic! 

Musí vědět, že to nevzdávám, že tu ještě pořád jsem. Snažím se křičet, vzpouzím se a bloudím v temných zákoutích, hledající cestu ven, marně.  

Jsem unavený, toužím po jediném, vzdát to.  

"Ahoj žroute." Zpozorním, veškeré mé smysly jsou v plné pohotovosti, je zpět.  

"Dneska je to už um-dvacet dva dní, co mě ignoruješ." Zamumlá zoufale. "To od tebe není hezký, víš to?" Vyčítá mi. "Asi bys měl vědět, že jsme slušně v prdeli." Povzdechne. "Všechno se to na nás valí a je jen otázkou času, než hráz, držící nás stranou všeho toho dění, praskne. Rick, jeho společníci, teď ještě ten nový speciální agent Hemmings, komplet FBI, přijdu si až moc žádaná." Uchechtne se, snažící se zakrýt svoji bezmoc, zranitelnost. Cítí se stejně, jako já. I ona je unavená, zraněná, i ona touží vzdát to. "Florence se drží vidiny, že se tu opevníme a prostě to nějak přečkáme." Odfrkne si. "Její naivita je až roztomilá. Občas se ptám sama sebe, byla jsem taky taková?"  

"Jo, to teda byla." Zamračím se, opravdu jsem právě vyslovil svoji myšlenku na hlas? 

Otevřu oči a několikrát po sobě rychle zamrkám.  

"Nialle?!" Zašeptá nevěřícně. S vydáním veškerých sil se mi podaří natočit hlavu jejím směrem. V očích se ji třpytí slzy a zmatený výraz v její tváři mě nutí se pousmát.  

"Pane bože Nialle!" Vykřikne nadšeně a prudce vstává z křesla. Během sekundy se ocitám v její obětí, z kterého se mi nechce ven. Podaří se mi zdvihnout ruce a omotat je kolem jejího pasu, tisknoucí si ji ke své hrudi.  

"Avelin?! Co se sta-" Dveře do místnosti se prudce otevřou a odhalí vyděšeného Liama, jemuž za zády stojí Louis a Zayn. "NIalle?!" Vyhrkne Liam a odstartuje tím všeobecný povyk.  

Jsem zpátky.  

Během mé nepřítomnosti se stalo tolik věcí. Avelin mi už celou hodinu líčí naši současnou situaci, přičemž se během svého monolgu každou chvíli ujišťuje, že je mi dobře a nic nepotřebuju. V žaludku mi leží tři pizzy a celé dva litry Coca-Coly, co víc bych mohl chtít?  

"-um, to už by mělo být asi všechno." Vydechne Avelin s nepatrným úsměvem, ale vzápětí se zamračí. "Vlastně, ještě na něco jsem zapomněla." Nasadí vážný výraz. "Jak si to jako představuješ?! Hrát si na hrdinu!" Nadává, narážející pravděpodobně na události jistého večera před tři a dvaceti dny.

"Slib mi, že už něco takového nikdy neuděláš." Věnuje mi zarmoucený pohled plný obav. "To nemůžu." Zavrtím hlavou. "Proč?" Zachmuří se. "Protože je tu veliká šance, že bych svůj slib porušil." Povzdechne. "Já vím, že máš Florence rád, ale-" "Rád?" Povytáhnu obočí. "Narážíš na to, že se mi líbí?" Ujistím se, že její slova správně chápu. "Um-jo?"  

Rád, mít někoho rád je pro mě novinka. Rodiče jsem nepoznal, v děcáku se lásky nedočkáte, na ulici už vůbec ne a Liam mě sice zachránil, byl můj kámoš, ale ani u něj sem nepoznal, jaké to je, mít někoho rád. To mi ukázala až Avelin svojí věčnou starostí o mě. Nikdy mě nenapadlo lepší označení, než sourozenecká láska, já se staral o ni, ona o mě, pomáhali jsem si a byli tu pro sebe už celých devět měsíců. Ale vypadala by takhle láska mezi sourozenci?  

"Flo je kamarádka." Zamumlám nepřítomně. "No-na tom nesejde." Odvětí Avelin s úsměvem. "Prostě, buď prosím opatrný, nemůžu o tebe přijít." Nabádá mě. Už se nadechuji k odpovědi, ale jsem přerušen Avelininým vyzvánějícím iPhone, který mi ukradne její pozornost, odvádějící ji daleko ode mě.  

Na otázky všech odpovídám, že je mi fajn a cítím se skvěle, pravdou ale je, že jsem zmatený, jako ještě nikdy. Dvacet tři dní jsem každičký den slýchal hlas dívky, která mi dala dar lásky. Dvacet tři dní mě držela na živu, aniž by o tom věděla.  Dvacet tři dní jsem se do ní zamilovával, až jsem se dostal tam, kde jsem nikdy nechtěl být.  

† Avelin's pov †

"Jo?" Přijmu hovor, vzdalující se od Nialla, sedícího v kuchyni u jídelního stolu. "Našel jsem ti Ricka." Uchechtnu se. "Ahoj Harry." Povzdechne. "Ahoj, našel jsem ti Ricka." Zopakuje. "Jo, to už jsi říkal, proč ho teda neseberete? Jsi policajt, pamatuješ?" "Nemůžu zatknout někoho, kdo je mrtvý." Zamručí. "Navíc, ty jsi chtěla, abych ti ho našel." Zkousnu si spodní ret a nervózně přecházím po obýváku sem a tam. "Jo, to je pravda." Hlesnu. "Avelin jsi v pořádku?" Ujišťuje se. "Já-" Rukou zajedu do vlasů a zbaběle hovor ukončím.  

Nemám na to. Chci vrátit čas, chci změnit svá rozhodnutí, svůj život, chci odsud pryč. 

† Zbývá jediná otázka...co jsem to tu právě do háje stvořila? :O