Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_24

♦ Ahojte mí věrí, dokonalý čtenáři! Jelikož jste zkrátka naprosto dokonalý a ohlasy k včerejší kapitole byly dokonalé, už dnes jsem pro vás napsala pokračování! 

♦ Jsem vám neskutečně moc vděčná za vaši trpělivost a podporu, patří vám obrovské, nekonečné děkuj! Nezbývá než dodat, enjoy this part! :D HOPE YOU LIKE IT! :D :3 

                                                           ♦♦♦

Na okamžik se odmlčím, nervózně žmoulající lem svého trika. Liamova přítomnost mě kompletně odzbrojila, nejsem schopná racionálně uvažovat a jeho pootevřené rty přitahují můj pohled jako magnet.  

"Omlouvám se, že jsem tak zmizela." Vydechnu a vyhledám jeho pohled. Zacukají mu koutky a opět si mě přitáhne do náruče. "Sice jsem strachy málem zešílel, ale v pořádku, nic se přeci nestalo." Zašeptá a vtiskne mi lehký polibek do vlasů, který přijmu s letmým úsměvem. Jasně, nic se přeci nestalo, to určitě. Kdyby jen věděl. 

"Co ten tu dělá?" Nenápadně kývne k Louosvi a nakloní se nad pánvičku, načež se spokojeně pousměje. "Netuším, asi přišel za tebou, nemyslíš?" Protočí oči a téměř neslyšně povzdechne, načež si ukradne plátek opečené slaniny. Louisova návštěva ho očividně nijak zvlášť nepotěšila.   

"Louisi!" Nasadí Liam falešný úsměv a zamíří k pultu o který se ležérně opře, ruce založené na hrudi, přežvykující u toho slaninu. "Nech mě hádat, potřebuješ prachy." Proti své vůli se pobaveně uchechtnu a věnuji Louisovi významné pokývnutí hlavou. Uhne pohledem a já se neubráním škodolibému ušklíbnutí, mám ho v hrsti a co si budeme nalhávat, ten pocit je k nezaplacení. Obzvlášť po tom, co mi udělal. 

"Potřebuju s tebou mluvit, o samotě." Zdůrazní poslední slovo. "Jestli mi něco chceš, tak to řekni, Avelin nikam nepůjde." Odsekne Liam útočně. "To je v pořádku." Hlesnu, podám Liamovi talíř se snídaní a zamířím do garáže. Čeká mě tam nedodělaná práce. 

Nikdy jsem nepatřila mezi nijak zvlášť trpělivé jedince a přesto tu už dobrých dvacet minut stojím před otevřenou kapotou černého Chevroletu, který mě zaměstnal již před několika dny. Zarputile se probírám motorem a zoufale se snažím najít příčinu jeho nefunkčnosti. Po bližším prozkoumání zjišťuji, že jestli má tenhle krasavec ještě někdy jezdit, bude to chtít komplet nový motor a proto začnu ten starý vyprošťovat ven.  

"Budeš na mě zírat ještě dlouho? Předem tě varuju, že jestli v tom hodláš pokračovat, tak po tobě něco hodím. Třeba hasák, nebo možná šroubovák, s tím mi to celkem jde." Zamručím a mé myšlenky se zatoulají k dnešní noci.  

"Co ode mě chceš?!" Nehne se ani o centimetr. Nehybně postává u schodiště a těžko říci, koho tím víc znervózňuje, mě, nebo sebe? "Jak jsi přišel na to, že po tobě něco chci?" Vydechnu a rukama se zapřu o karoserii, upřeně si prohlížející tu spoušť, kterou jsem se z neznámého důvodu rozhodla napravit.  

Samozřejmě, že po Louisovi něco chci, ale nehodlám s ním jednat na rovinu, šmejdi jako on si něco takového nezaslouží. S lháři a podvodníky se férově jednat nedá.  

"Jde ti o prachy?!" Zavrčí. Pobaveně se rozesměju a hřbetem ruky si z tváře odhrnu neposedný pramen vlasů, který mi vyklouzl z ledabyle upleteného copu. "Ty jsi totálně vedle, hm?" Povytáhnu obočí a poprvé od chvíle, co mě vyrušil od mé práce, se obtěžuji věnovat mu pohrdavý pohled. "Život není o penězích." Poučím ho. Bezradně povzdechne a rukou si zajede do vlasů. "Tak o co ti do prdele jde?!" Vyjekne.