Bastards |FF One Direction cz|

† Chapter_10

† So hi guys!!! :3 Doufám, že jste se všichni na pokračování těšili a že se vám další, extrémně dlouhý díl bude líbit :3 :3 ENJOY IT!

† Samozřejmě všem neskutečně moc děkuju za všechny votes a komentáře k předchozí části, jste moje zlatíššška! :3

† † †

† Liam's pov †

Ten kdo tvrdí, že láska nemůže způsobovat fyzickou bolest, nikdy skutečně nemiloval.

Dřív bych pro její úsměv vraždil, ať už by bylo jeho příčinou cokoli a dnes? Dnes bych zabíjel jen proto, abych to byl já, kvůli komu se usmívá.

Propast mezi námi jako by se každým dnem prohlubovala. Ona se stává tím, před čím jsem ji celou tu dobu chránil, zatímco já se marně snažím začít od začátku a tentokrát správně.

Muselo se to opravdu stát? Co ji k tomu vedlo, proč se dobrovolně stala součástí toho, v čem ještě před půl rokem odmítala žít? Možná je to má chyba, šeptá tichý hlásek uvnitř mé hlavy a já se obávám, že má pravdu.

Copak si skutečně myslí, že je nenápadný? Jistě že ne, dělá to schválně, provokuje mě a co je horší, daří se mu to. Jeho levá ruka spočívá na jejím koleni, zatímco v pravé drží vidličku, rýpající se ve své porci pečených brambor se steakem. Cítím na sobě jeho pohled, ale úspěšně se mi daří HO ignorovat, stejně jako ONA ignoruje mě.

Proč mi to dělá? Copak nevidí, že trpím jako zpráskaný pes? Nevěřím tomu, že už ke mně necítí to, co před půl rokem. Nevěřím, že její láska vůči mě odešla, zatímco ta má každým dnem jen sílila. Je tam, pohřbená hluboko uvnitř jejího srdce, kam ji ukryla, aby mohla žít dál beze mě. Nevyčítám ji to a chápu ji, na jejím místě bych udělala to samé, ale teď už je všechno jinak, jsem tu pro ni, připravený ji odsud odvézt, postarat se o ni a dát ji cokoli, oč bude žádat.

Vím, že je pro ni těžké mi odpustit, ale musí to zvládnout, protože já ji neopustím, nevzdám se a neodjedu z tohohle zpropadenýho města, dokud nebude opět moje.

† † †

Všichni mlčí, věnující se výhradně svému jídlu a ve vzduchu se vznáší napjatá atmosféra.

"Jak dlouho se zdržíš zlato?" Prolomí tíživé ticho mámin hlas. "Jak dlouho bude třeba." Odpovím s letmým úsměvem, aniž bych odtrhl pohled od Avelin. "Co kdyby jste se vy dva-" Pohlédne mamka nejprve na mě a následně na Harryho. "-přestali chovat jako malý a usmířili se? Pak by jsi nikam odjíždět nemusel." Bylo jen otázkou času, než se nás jako už tolikrát před tím pokusí udobřit. Jako vždy neúspěšně.

"Nemám zájem se usmiřovat!" Odsekne Harry podrážděně, drtící v ruce vidličku. "Klid zlato, nic se přeci neděje. Nestojím o žádné hádky a už vůbec ne o to, aby jste tu po sobě vy dva začali házet nádobím jako zdivočelí šimpanzi!" Zamračí se mamka a každého z nás obdaří varovným pohledem.

"Ne, že by z mé strany snad nějaký zájem byl." Zamumlám lhostejně a vložím si do úst vidličku s kouskem opečené brambory, načež věnuji Harrymu výsměšný pohled.

"Můžete toho prosím nechat?" Zaúpí Avelin. "Ale jistě sweetheart." Vyhovím ji a přidám k tomu zářivý úsměv. "Jak si jí to řekl?!" Zasyčí Harry, zatímco Avelin složí tvář do dlaní, očividně si je vědoma toho, co tu probíhá a co bude následovat.