Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_23

♦ Opět jsem nucena se vám omluvit, že přidání dalšího dílu tak tralo, je mi to líto, ale zkrátka...notím vás nebudu zatěžovat :) 

♦ Rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas trochu rozprudit děj a konečně vám dát to, o co mě žádáte už pár kapitol a to jest hrdinak, která se neenchá jen tak zlomit, Avelin se tudíž dostává do další fáze svého nového života...

                                                           ♦♦♦

♦ Harry's pov ♦ 

Netuším, proč jsem si jako informátora zvolil právě Zayna.  

Nedodržuje předem stanovená pravidla, říká mi jen zlomek toho, co ví a ty správné informace si jednoduše schovává pro svou vlastní potřebu. Má v nelegálním držení zbraně, o drogách pod matrací nemluvě a když už se náhodou laskavě rozhodne mě zpravit o dění v Bronx, je jeho zpráva tak strohá, že její psaní mu nemohlo zabrat víc, než minutu. 

"Našel jsem Avelin."  

Tři slova, nic víc. To mi skutečně pomůže. Kde ji našel a kde je teď? Zjistil, co má společného s Rickem?  

Nic, ani zmínka o věcech, které nutně potřebuji vědět, Zaynova velkorysost zkrátka nezná mezí. Postřehli jste ironii v mém hlase? Ne? No, každopádně jí tam je notná dávka.  

Marně se snažím tomu sráči dovolat, abych ho mohl seřvat, ale když se Zayn rozhodne mě ignorovat, nic s tím bohužel nezmůžu, ne po telefonu.  

Ignorující onen nepřívětivý fakt, že je pět hodin ráno, popadnu bundu, klíče od auta a v rychlosti opustím svůj zřídka obývaný byt, který v mnohém připomíná spíše skladiště důkazního materiálu.  

♦ Avelin's pov ♦ 

Prázdné, chladné oči bez života. Zírají na mě, propalují mou tvář upřeným pohledem bez emocí a já se nedokáži ubránit sžírajícímu pocitu vinny. Mé dlaně pokrývá vrstva čerstvé krve a čím urputněji se ji snažím utřít do svých džínsů, tím více ji ulpívá na mém těle.  

"Zabila jsi ho." 

Opakuje dotěrný hlásek uvnitř mé hlavy, dohánějící mě tak na pokraj šílenství. Chci křičet, ale když otevřu ústa, nevyjde z nich ani hláska. Snažím se odtamtud utéci, ale mé nohy se odmítají pohnout. Je tohle realita? Ne, nic z toho není skutečné, až na mé provinění. Jsem vrah, tak jako ti, kterými jsem z hloubi srdce pohrdala a nakonec stačilo tak málo, abych se stala jednou z nich. 

Prudce se vymrštím do sedu a lapající po dechu šmátrám rukama kolem sebe, snažící se nalézt jakýkoli záchytný bot.  

"Jsem tu holčičko, nemusíš se bát, nic se ti nestane." Zaynův melodický hlas utiší mé divoce bušící srdce a když ucítím lehký dotek na své ruce, bez varování se mu vrhnu kolem krku.  

"Zmizí to někdy?" Zavzlykám, v rukách pevně svírající jeho triko. "Ne." Hlesne. "Ale časem to odezní, smíříš se s tím a přijmeš to." Odmítavě zavrtím hlavou. "Nechci nic přijímat." Namítnu a nepatrně se od něj odtáhnu. "Zabila jsem člověka." Povzdechne a uchopí mou tvář do dlaní, stírající mi palcem všetečné slzy. "Dělala jsi to, cos musela. Snažila jsi se jen přežít, za to tě nikdo neodsoudí." Chlácholí mě. "Nebojím se soudu, bojím se svého svědomí." Špitnu. 

Jeho zmučený výraz mě zabíjí. Co jsem řekla špatně?  

"Zayne já-" Umlčí mě nesouhlasným pohledem. Nakrčím obočí a nasadím nechápavý výraz, který mu na tváři vykouzlí úsměv. "Jsi rozkošná, když se mračíš." Špitne, přibližující se ke mě.