Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_34

♦ Hi my love's!!! :3 Další kapiotlka Bastardů je tu!!! První série se blíží ke konci, osnovy k druhé už se kupí :) :3 Těšíte se? :O 

♦ Všem moc děkuju za votes, komentáře a za přečtení, jste zkrátka bezkonkurenčně BEST!! :3 :3 :3 

                                                            ♦♦♦

Zdá se to jako celá věčnost. Minutová ručička se zoufale pomalým tempem sune ke dvanáctce, završující devátou hodinu ranní a má nejistota stoupá.  

Nervózně si koušu spodní ret a prsty bubnuji do desky kuchyňského pultu, upřeně sledující Harryho počínání. Ve své kuchyni se plně orientuje a zdá se, že ví, co dělá.  

Už dávno tu měl být, jenže není. Pohledem se snažím vyhýbat ciferníku nástěnných hodin, visících nad vchodem do kuchyně, ale nedaří se, stejně tam opět zabloudí.  

"Všechno v pořádku?" Odvrátím zrak od hodin a otočím se tváří k Harrym. "Um-co prosím?" Zamumlám zmateně. "Ptám se, jestli jsi v pořádku?" Zopakuje svoji otázku s povytaženým obočím. Povzdechnu a rukou zajedu do vlasů. "Jo, je mi fajn." Přikývnu a zády se opřu a pult. "Jen-" Zarazím se, upřeně sledující své ruce, snažící se tak uniknout před dvěma smaragdy, vpíjejícími se do mé tváře.  

Zaslouží si vědět, pravdu.  

"Jde o Liama." Zašeptám, urputně bojující sama se sebou, úspěšně potlačující slzy, pálící mě v očích. "Nabídl mi, že s ním mohu odjet a-" Pevně semknu víčka, rukou drtící hranu kuchyňského pultu. "-a já souhlasila. Jenže on nepřijel." První vzlyk si najde cestu ven a protrhne tím pomyslnou hráz, držící všechny mé pocity pohřbené hluboko uvnitř sebe.  

Cítím silné paže, stahující mě do Harryho náruče. Automaticky mu omotám ruce kolem krku a hlavu zabořím do jeho bílého trika, vonícího po drahé kolínské. Jeho ruka konejšivě přechází po mých zádech ve snaze mě utěšit, marně.  

Mám toho za sebou až příliš. Ustála jsem situace, které by mě dříve srazily na kolena, vypořádala se s mnohým a naučila se za sebe bojovat, ale všechno se to událo až příliš rychle. Uvězněna pod lavinou nastalých událostí jsem si nemohla dovolit ukázat svoji slabost, ale teď na tom už nezáleží. Jsem v bezpečí, jsem u Harryho a jsem volná. Už žádný Rick, ani Liam. 

Nový příval slz smáčí mé tváře a já vím, že tohle bude dlouhý den, náročný týden a útrpný měsíc.  

                                                            ♦♦♦

Těžko říci, kdy jsem si uvědomila, že je skutečně pryč. Den míjel den a nakonec už jsem Liamovu nepřítomnost zkrátka nemohla přehlížet, ani omlouvat. Nastala fáze smíření, doprovázena mnoha otázkami. Proč mě tu nechal, proč mi lhal o tom, jak mě miluje a kde je teď?  

Z dnů se stal týden, který se až příliš rychle přehoupl v druhý a má bolest přetrvávala.  

Nechala jsem se oklamat, už zase.  

Harry se mě snažil donutit k činnosti, ale většinu času jsem trávila v posteli, nebo u televize, sledující stupidní seriály, jejichž děj jsem stejně nevnímala. Můj zájem o okolí klesl k bodu mrazu, až se ze mě stala chodící zombie. Ráno vstát, osprchovat se, sfouknout ranní hygienu, sednout k televizi a ve chvíli, kdy se město za okny ponoří do temného moře noci si opět skočit do sprchy a vrátit se do postele. Z mého života se stal nudný stereotyp, ale nijak mi to nevadilo, na nic jiného jsem neměla sílu a především ani náladu.