Bastards |FF One Direction cz|

† Chapter_07

† Ano, vím trvalo to neskutečně dlouho a omlouvám se, ale můj den má zkrátka málo hodin a já absolutně nic nestíhám, o chybějící inspiraci nemluvě, snad už bude líp :3

† † †

Nikdy nepochybujte o tom, že už nemůže být hůř. Jak je známo, osud je krutý hráč, neřídící se žádnými pevně stanovenými pravidly a ve chvíli vaší největší mizérie vám se širokým úsměvem na tváři s klidným svědomím podkopne nohy a ještě vám zamává. O jisté nepříjemné skutečnosti, že jakési vyšší síly, osud chcete-li, se mnou má nevyřízené účty a hodlá se mi mstít všemi možnými způsoby, jsem se přesvědčila ve chvíli, kdy se nad New Yorkem stáhla dešťová oblaka, z kterých se během chvíle spustil prudký liják.

Netvrdím, že nemám ráda déšť, ale ve chvíli, kdy bezcílně bloumáte ulicemi, ztraceni kdesi ve svých vlastních myšlenkách a jediné po čem toužíte, je přestat na několik vzácných vteřin existovat a zbavit se tak všech svých problémů, tížících vaši ukňouranou dušičku, není déšť vítaným společníkem.

† † †

Promočená až na kost, zanechávající za sebou mokré otisky bot, už dobrých pět minut postávám před dveřmi jeho bytu a váhám, mám-li zaklepat. Netuším, proč byl právě on prvním člověkem, na kterého jsem pomyslela a ani v nejmenším nedokážu pochopit, proč jsem šla právě za ním, ale stalo se a jediné, co zbývalo, bylo sebrat odvahu a zaklepat na ty zpropadené dveře.

"Budeš tu stát ještě dlouho, nebo už konečně zaklepeš." Zamračím se a zmateně ode dveří odstoupím. Zaslechnu jeho tlumený smích, následovaný chrastěním klíčů. Otvírající se dveře odhalí jeho vysokou postavu, oblečenou jen v šedivých teplácích a bílém tílku. "Půjdeš dovnitř?" Povytáhne zvídavě obočí, na tváři pobavený úšklebek. V tu chvíli si uvědomím, že tohle byl hodně špatný nápad.

Beze slova se otočím a vydám se chodbou ke schodišti.

"Avelin!" Neotočím se, přišla jsem hledat pomoc, ne výsměch. "Já to tak nemyslel, Avelin počkej!" Jeho slova na mě mají opačný efekt a tempo mé chůze se ještě zvýší. Zaúpí a přibližující se kroky mi dají vědět, že jde za mnou. Zastavit mě se mu podaří až v polovině schodiště, kdy popadne mé zápěstí a silně ho stiskne, bránící mi v bezhlavém útěku.

"Omlouvám se." Hlesne a když se otočím, hledící do jeho očí, vím, že to myslí upřímně. "Občas se chováš jako pořádný kretén Joshi, víš to?" Povzdechne. "Jo a obyčejně mi to nevadí." Pokrčí rameny. "Jenže tentokrát se jedná o tebe a já nechci, aby sis myslela, že jsem kretén." Zašeptá. "Tak mě k tomu nenuť." Odvětím a vyklouznu z jeho sevření. "Půjdeš dovnitř, prosím?" Kývne k vchodovým dveřím svého bytu. "Máš whisky?" Překvapeně zamrká, ale přikývne. "Fajn."

† † †

Oblečená v Joshově příliš velké mikině sedím na pohovce se sklenkou tvrdého alkoholu v ruce, k jejímuž vypití se nedokážu přinutit. Bylo by tak snadné zbavit se všech svých zmatených myšlenek a pocitů, přesto nenacházím odvahu k tomu opít se tu do bezvědomí a dovolit svému zhrzenému já udělat nějakou kravinu.

"Takže, pokud to správně chápu, Styles donutil Payna odjet, aby tě mohl šukat?" Věnuji Joshovi významný pohled. "Tak to není." Namítnu. "Tedy, doufám v to." Opravím se zamyšleně. "Promiň, že ti to říkám, ale mám pocit, že přesně takhle to je. Být na Stylesově místě, udělám to samí." Pokrčí nezaujatě rameny a kopne do sebe už třetího panáka. Zaváhám, ale nakonec ho napodobím a vyprázdním svoji skleničku.