Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_08

♦ Jak jsem slíbila, kapitolka je tu! Chtěla bych vám moc poděkovat za úžasné kaomentáře za hvězdičky, za to že čtete a za to, že se vám povídka líbí! :3 Moc to pro mě znamená a budu se vás snažit nezklamat :) :O 

♦ Nechci vám nic prozrazovat, každopádně, co se předešlého dílu týče, mnozí z vás uhodli onen podstatný detail, který jsem nenápadně naznačila, jste zkrátka úžasný" Neprozradím, kdo měl pravdu, to se už brzy dozvíte! :3

                                                            ♦♦♦

"Zapomeň." Zavrtím odmítavě hlavou a založím si ruce na hrudi, propalující Liama a jeho pekelný stroj nepřátelským pohledem. 

"Máš strach?" Provokativně se ušklíbne a sáhne po kožené bundě, přehozené přes sedadlo motorky. "To rozhodně nemám!" Našpulím pusu a věnuji mu nahněvaný pohled. "Jsi si jistá?" Povytáhne obočí a vklouzne do bundy, z jejíž kapsy vytáhne klíčky. "Tak sedej." Pobídne mě a přehodí nohu přes motorku.  

Po chvíli zvažování všech pro a proti nakonec zvítězí mé nezodpovědné já, které mě donutí Liama uposlechnout.  

"Blíž." Poručí mi a přestože mu nevidím do tváře, jsem si jistá, že se pobaveně šklebí. Povzdechnu a dle instrukcí se přisunu blíž k jeho tělu. "Neboj, já nekoušu." Ujistí mě a chytne mé ruce, omotávající je kolem svého pasu. "Drž se." Varuje mě, načež sebou motorka prudce trhne a garáží se rozlehne hlasitý řev motoru. "Připravena?" Otočí se mým směrem a nasadí si tmavé brýle. "Ne." Polknu. "Ještě nechci umřít." Uchechtne se. "Tak jdeme na to."  

Nikdy v životě jsem na motorce neseděla a o hodně se tím připravila.  

Mým tělem se rozlévá blažený pocit volnosti a nekonečnosti. Adrenalin koluje každičkou buňkou mého těla a já toužím po jediném, aby to nikdy neskončilo.  

"Není to tak zlé, ne?" Křikne Liam a věnuje mi letmý pohled. "Je to úžasný!" Rozesměji se a nepatrně uvolním křečovitý stisk kolem jeho pasu. Nepociťuji strach, jen nezměrné nadšení, nic úžasnějšího jsem ještě nezažila. Bohužel, všechno to skončilo až příliš rychle. 

"Nemám jet s tebou? Jen pro jistotu." Navrhne, opírající se zády o svoji motorku, zaparkovanou u chodníku za mým autem. "Zvládnu to." Ujistím ho s nepatrným úsměvem a vylovím z kabelky klíčky. "Kam pojedeš?" Zaslechnu v jeho hlase stopy obav. "Netuším." Pokrčím rameny. "Asi do hotelu, než si něco najdu." Nespokojeně se zamračí. "Můžeš zůstat u mě, jestli chceš." Nabídne mi a nejistě přenese váhu z jedné nohy na druhou, klopící pohled k zemi.   

"Děkuju, ale musím se postavit na vlastní nohy." Zavrtím odmítavě hlavou. "Jak myslíš, má nabídka stále platí." Chabě se pousměje a nasedne na motorku. "Doufám, že se ještě někdy uvidíme, dávej na sebe pozor." Nastartuje a během chvíle už v oblaku prachu mizí za první zatáčkou. 

"Budu." Zašeptám a usednu za volant.  

Byt se utápí v tíživém tichu, které nevěstí nic dobrého. Isaac touhle dobu obyčejně vstává a nadělá u toho hluku jako stádo splašených slonů.  

Boty nechám ležet pohozené uprostřed předsíně a pokračuji v cestě do obýváku, který je stejně jako jídelna, prázdný. Nejistě se zarazím, rozhlížející se kolem sebe, že by se na mě usmálo štěstí a Isaac nebyl doma?  

Nesměle nakouknu do ložnice a oddechnu si. Neustlaná postel svědčí o jeho nedávné přítomnosti, ale v bytě už není. Bez váhání zamířím k vystavěné, zrcadlové skříni a sáhnu po sportovní tašce, která se během chvíle začne plnit mým oblečením. Když vyprázdním skříň, zamířím do koupelny, kde si v rychlosti sbalím kosmetiku a pro jistotu ještě jednou vše zkontroluji, nechci tu nic zapomenout.  

Celý můj život s Isaacem se vešel do pouhopouhých dvou tašek, které nečině leží u vchodových dveří do bytu a čekají, až se uráčím odnést je do auta. Naposledy se ohlédnu na místo, které mi celý rok bylo domovem a uchovává stovky vzpomínek. Ne všechny jsou radostné, ale to nemění nic na tom, že patří do mého života, jsou jeho nedílnou součásti a tvoří moji minulost, přes kterou se musím přenést a poučit se z ní, namísto toho, abych ji nechala upadnout v zapomnění.  

Zaslechnu chrastění klíčů a cvaknutí zámku. Dveře se otevřou a odhalí Isaacovu vysokou postavu. Zarazí se na prahu a jeho pohled sklouzne k mým taškám. Vzhlédne, ve tváři nechápavý, zmatený výraz.

"Avo? Zlato co to děláš?" Zabouchne dveře a překročí má zavazadla, mířící ke mně. Automaticky ustoupím, nechci, aby se mě ještě někdy dotýkal, ne po tom všem.   

"Co se děje?" Zamračí se.  

"Co se děje?! Ty se ještě ptáš?!" Vyjeknu. "Ano, ptám." Přikývne a odloží klíče na botník. "Nepřišla jsi domů, měl jsem o tebe strach, kde jsi byla?" Zalapám po dechu. "To nemyslíš vážně!" Povzdechne. "Ještě pořád se zlobíš kvůli té holce v klubu? Lásko nic to nebylo, jen jsme si povídali. Radši mi řekni, kde jsi v noci byla?" Zachmuří se. "Do toho ti nic není!" Prsknu. "Ale jistěže je, jsem tvůj přítel." Připomene mi, jako by to snad byla samozřejmost, kterou jsem z jakýchsi důvodů opomněla, ale tak to není! Přestal být mým přítelem ve chvíli, kdy mě před půl rokem poprvé podvedl a já se místo rozchodu zoufale držela spásné vidiny jeho nápravy, která se nikdy nekonala.  

"My dva už nejsme pár, tohle je konec!" Křiknu pobouřeně, jeho ledový klid mě dohání k šílenství. "Přestaň vyvádět a vybal si." Nakáže mi. "Chováš se jako malá." Zhluboka se nadechnu a zatnu zuby, nemám sílu na to se s ním i nadále dohadovat. Projdu kolem něj a zamířím ke dveřím.  

"Kam jdeš?! Avo vrať se!" Křikne za mnou. Neohlédnu se. V rychlosti si obuji boty a hodlám odsud co nejrychleji vypadnout.  

"Tak na to zapomeň!" Ucítím pevný stisk na svém zápěstí. Vzhlédnu a vyplašeně pohlédnu do jeho tváře, ve které se odráží čirý vztek.  

"Pusť mě!" Zavrčím a marně se snažím vymanit z jeho sevření. "Jen díky mě jsi tady, dlužíš mi za to, že jsem tě vytáhl z tý díry a odvezl sem! Jestli si myslíš, že si po tom všem jen tak odkráčíš, tak na to hodně rychle zapomeň!"  

Šokovaně hledím do jeho temných očí a marně se snažím přijít na to, kdy se z něj stalo monstrum.  

"Nech mě být, prosím." Špitnu, bojující s náhlým přívalem slz. "Ne, takhle to nechodí holčičko, jsi moje!" Nebezpečně se ušklíbne a hladově se přisaje na mé rty. Stisk na mém zápěstí povolí a jeho ruce se přesunou na mé boky, za které mě surově uchopí. Vzpírám se, dlaněmi se zapřu o jeho hruď a snažím se ho od sebe odstrčit, marně. Propadám panice, od které mě zachrání až spásný nápad. 

Nerozmýšlím se, je to instinkt. Pokrčím nohu a kolenem zasáhnu Isaacův rozkrok. Zaskučí a okamžitě mě pustí. "Ty zkurvená děvko!"  

Zatmí se mi před očima. Cítím palčivou bolest na tváři a mé tělo bezvládně klesá k zemi. Pádem si vyrazím dech a lapající po dechu se snažím vstřebat onu skutečnost, že mě můj bývalý přítel právě uhodil.  

Nemám moc času, nebude trvat dlouho a Isaac bude opět na nohou. S vypětím všech zbývajících sil se pomalu posadím a rukou se zachytím botníku, vytahující se na nohy.  

Urychleně popadnu své tašky a klopýtám ke dveřím. Před očima mám mžitky, točí se mi hlava a pociťují potřebu zvracet, kterou úspěšně potlačuji a přidržující se zdí pospíchám ke schodišti, které je mojí jedinou cestou ven.  

Srdce mi divoce buší, lapám po dechu a modlím se, aby mě nepronásledoval. Vyběhnu z bytové zástavby a lovící v kabelce klíčky od auta mířím na konec ulice, kde jsem zaparkovala. Tašky naložím do kufru a vklouznu za volant, snažící se roztřesenou rukou trefit klíčkem do zapalování. "Sakra!" Špitnu a cítím horké slzy, stékající po mých tvářích. 

Hluboký nádech a výdech.  

Konečně se mi podaří nastartovat, nezdržuji se s bezpečnostním pásem a šlápnu na plyn. 

♦ Tak jsem se nechala krpaet unést a trochu jsem Avě ublížila :( chudinka :/ co teď bude asi dělat? :O 

♦ Předpokládané datum vydání další kapitoly: 8.1 / 9.1