Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_31

♦ Moc děkuji za všechny ohlasy k minulé části, jste prostě zlatíčka!!! :3 musím se přiznat...já vás prostě miluju!!! :3 a přidávám vám další část, enjoy it! :3 

                                                            ♦♦♦

♦Liam's pov ♦ 

"Já nevím! Jsi policajt, tak ji kurva najdi!" Můj vztek nezná hranic. Tak moc jsem se snažil udržet ji v bezpečí, ale copak to jde, když ode mě utíká? Jak ji mám ochránit, když nevím, kde je?  

"Do prdele!" Křiknu nepříčetně a prudkým máchnutím ruky smetu z jídelního stolu veškeré nádobí, které za doprovodu tříštivé rány skončí na podlaze. Niall, postávající u kuchyňského pultu, o který se zády opírá, sebou polekaně cukne a věnuje mi vyčítavý pohled.  

"Promiň brácho." Hlesnu a frustrovaně zajedu rukou do vlasů. Pocit bezmoci mě zabíjí, zklamal jsem ji, už mi nevěří, proto utekla. "V pohodě." Kývne Niall hlavou. Starostlivě se mračí a s nastalou situací není spokojený o nic víc, než já, ale své emoce dusí uvnitř sebe. Jeden nervově labilní jedinec stačí.  

"Neuvažoval jsi nad tím, že je to takhle možná lepší?" Promluví Harry, zaujímající místo na barové stoličce vedle Nialla. "Lepší?!" Vyjeknu, propalující ho vražedným pohledem. "Jak to může být lepší?! Je bezmocná, někde tam venku a je jen otázkou času, než ji někdo z Rickových lidí najde!" Harryho tváří se mihne stín obav, ale zaplaší je prudkým zavrtěním hlavy. "Ví, že po ní jde, bude opatrná. Ona to zvládne." Snaží se mě přesvědčit o něčem, čemu sám nevěří.  

"Proč volala tobě?" Zavrčím, přecházející po obýváku jako lev lapený v kleci, která je pro něj příliš malá. "Netuším." Zalže, ale nechám to být, mám na práci důležitější věci, než se zabývat tím, proč dívka, kterou bezmezně miluji, hledala pomoc u Harryho a ne u mě.  

"Musíme ji najít." Zavrčím, zatínající pěsti v marné snaze zaplašit svůj vztek. "Proč? Proč ji prostě nenecháš jít!" Vyjede Harry. "Až tohle skončí, stejně nebudeš mít možnost být s ní, nebo jsi snad zapomněl na naši dohodu?" Povytáhne významně obočí. "Nezapomněl." Ujistím ho. "Tak ji nech být, dovol ji vypadnout z tohohle zasranýho města a začít od začátku, dej ji možnost na lepší život."  

Kurva vím, že má pravdu, moc dobře to vím, ale nemůžu se ji vzdát, Avelin je moje všechno a já jsem bezohledný, sobecký bastard, který ji musí mít za každou cenu.  

"Na tom nesejde." Zašeptám. "Prostě ji najdi."  

Povzdechne a rukou si promne obličej. "Udělám, co budu moct, ty se drž zpátky, jasný? Už tak toho máš na svědomí dost na to, aby sis odseděl dvojitou dekádu, tak to ještě nezhoršuj." S tím vstane a zamíří ke schodišti.  

♦Avelin's pov ♦ 

Cítím lehký dotek na své tváři, který mě vytrhne z neklidného spánku.  

Neochotně otevřu oči, mžourající do ostrých, slunečních paprsků, které zalévají ložnici tekutým zlatem. Hřbetem ruky si promnu obličej a vyhoupnu se do sedu, pátrající po narušiteli, který neomaleně vtrhl do mých nočních můr. 

Sedí na druhé polovině postele. Kudrlinku mu spadají do velkých, temně hnědých očí a na sobě má pyžámko s kotvičkami a velrybou na bříšku. Chybí mu jedna ponožka, zatímco tu druhou má nasazenou jen na špičkách prstů.  

"Ahoj." Zamumlám rozespale a rukou si prohrábnu přeleželé vlasy. Věnuje mi široký úsměv a v jeho buclatých tvářičkách se objeví dolíčky. "Tatínek vaří snídani." Oznámí zvonivým hláskem. "Budou palačinky." Dodá a nadšeně zatleská. "Um-to je fajn." Zívnu a pohledem vyhledám svůj iPohne, který jsem před spaním odložila na noční stolek.