Bastards |FF One Direction cz|

† Chapter_22

† Vy jste tak dokonalý!!! I přes to, že jsem se flákala, jste se na mě nevykašlali a trpělivě jste čekali a já vám chci poděkovat dalším dílem Bastardů :3 

† † †  

*O necelý rok později*

"Všechno nejlepší!"

Polekaně vystřelím do sedu, marně se snažící vymotat z peřiny, a zmateně se rozhlížím kolem sebe.

"Mami!" Zaúpím, když můj pohled spočine na štíhlé brunetce ve středních letech se zářivým úsměvem na tváři, postávající ve dveřích mé ložnice.

Vypadá jako vždy úchvatně, elegantně a doslova překypuje čistou energií a radostí.

"Co tu děláš? Jak jsi se vůbec dostala dovnitř?" Zamračím se, snažící se zkrotit své divoké lokny, které mi po ránu trčí do všech stran, tvořící jakýsi neurčitý chuchvalec.

"Niall mě pustil, je to prostě zlatíčko!" Rozplývá se mamka, ve tváři zasněný výraz. Protočím oči a neochotně opustím náruč vyhřáté postele.

"Co se děje, že jsi mi sem vtrhla jako neřízená střela?" Povytáhnu zvídavě obočí a jen ve vytahaném triku zamířím do přízemí rodinného domku, stojícího na předměstí Connecticutu.

"Co se děje?! Tvé narozeniny se dějí drahoušku!" Připomene mi mamka, pospíchající za mnou. "Musíme je pořádně oslavit!" Rozzáří se a já nemám to srdce ji utnout slovy, že rozhodně žádnou oslavu nechci.

"Dobré ráno." Zamručím, když překročím práh kuchyně, následována zapálenou organizátorkou mého nechtěného večírku, na kterém se neplánuji ukázat.

"Veselé narozenin!" 

Věnuji svému blonďatému spolubydlícímu káravý pohled a kecnu si na nejbližší židli u hranatého, dřevěného stolu.

"Promiň." Pousměje se a mýkne rameny. "Já prostě musel!" Mrkne na mě, servírující mi palačinky s javorovým sirupem a pořádným kopcem šlehačky.

"Nenávidím tě." Zamumlám už s plnou pusou. "Taky tě miluju." Odvětí automaticky, vracející se ke sporáku, kde na pánvičce syčí smažící se palačinka.

Ráno co ráno, každý den to samé.

Vstát, nasnídat se, jít do práce, vrátit se, uspořádat grilovačku a jít spát. Takhle jsem si svůj život opravdu nepředstavovala.

Rickova smrt měla být mé osvobození, má šance na nový, lepší život, ale skutečnost byla odlišná. Zůstala jsem zaseklá v tomhle ubíjejícím stereotypu a každičký den přemýšlela o tom, jestli jsem se rozhodla správně.

Návrat dům byl jedním slovem-chaotický.

Mamka štěstím každou chvíli brečela a ujišťovala se, že je to skutečnost a ne jen sen. Otec svolal všechno příbuzenstvo a návrat své dědičky jak se patří zapil a to několikrát.

Jakožto jediné dítě jsem se stala budoucí nástupkyní svého otce, spolumajitele Chevrolet Motor Company, ve které jsem krátce po příjezdu začala dálkově pracovat. Niallovi zařídil táta místo v místní pobočce a oba jsem tak získali finanční jistou, která se po "útěku" z New Yorku tak trochu rozplynula.

Bydlet spolu byl můj šílený nápad, který Niall naštěstí ochotně odsouhlasil. Nechtěla jsme po tom všem zůstat sama, ale u rodičů jsem zůstávat nechtěla. Malý domek na předměstí se zdál ideální a bydlení s Niallem se stala jedinou pozitivní věcí v mém novém životě.

"...pozveme i tetičku Peny, sice je to strašná drbna, ale vždycky ti na narozeniny posílala šeky s penězi na vysokou a na tvé dvacetiny zkrátka musí..."

Matčino žvatlání jde jedním uchem tam a druhým ven. Nepřítomně se vidličkou dloubu v napůl snědených palačinkách, hledící do prázdna.

Bude to už rok, co jsem je všechny opustila a do jednoho je od sebe odřízla.

Zbabělý čin, kterého možná i lituji..?

-Niall's pov-

Miluje palačinky, přesto se v nich teď rýpe a jeden kousek posouvá po talíři stále dokola, pohled upřený kamsi do třešňově rudé zdi, jejíž barvu si sama vybrala, když jsme malovali.

Vím na co myslí, vím jak se cítí a rád bych ji řekl, že to cítím stejně, ale pak bych ji ztratil.

Opustili jsem svoji minulost a bylo to v tu chvíli nejlepší rozhodnutí.

Avelinina rodina mě přijala, jako bych k nim už patřil. Její mamka mi říkala sluníčko a mě se to jednoduše líbilo. Hřálo mě to u srdce, stejně jako péče jejího otce, který se stále vyptával, jestli se mám v práci dobře.

Dobře? To je slabé slovo.

Celé dny jsem opravoval drahá, luxusní auta a to legálně. Každý měsíc mě pak čekala tučná výplata a já si ji mohl s klidným svědomím převzít. Po ničem jiném jsem ještě do nedávna netoužil.

To nejlepší na novém začátku bylo ovšem bydlení s Avelin.

Vídat ji každičký den, moci ji dělat ráno snídani a večer s ní usínat u televize s pizzou nebo mísou popcornu bylo jako splněný sen, přesto jsem toužil mít víc, ale bál se o to požádat.

Nikdy jsem ji neřekl, že jsem se zamiloval.

Stále dokola si přehrávám své dny v kómatu a její hlas, držící mě mezi živými. To byla chvíle, kdy se všechno změnilo.

Nemám odvahu říci ta dvě slova, nemám odvahu všechno, co máme, zničit, ale stále doufám, že už velmi brzy to bude jinak.

Když ji řeknu, že se cítím z našeho nového života stejně unavený a znuděný, jako ona, možná se bude chtít vrátit, možná prostě nasedne do auta a odjede zpět do New Yorku kde je Laim a Harry a Josh. V tu chvíli bych ji ztratil na vždy.

Jsem sobec a nenávidím se za to, ale ještě víc nenávidím onu skutečnost, že jsem srab.

"Avelin posloucháš mě?" Luskne ji Emily, Avelinina matka, před obličejem.

"Uh-co?" Zatřepe hlavou.

"Prostě večer doraz ano? Budeme vás všichni čekat, mějte se krásně děti a nezlobte, víte co dovedete." Líbne Avelin na tvář, načež se přiřítí ke mně a věnuje mi dlouhé obětí.

Než se naději, jsme opět sami.

"Avelin?" Otočí se mým směrem.

"Ano Nialle?" Pousměje se.

"Já-" Zhluboka se nadechnu a rukou bezradně zajedu do vlasů, načež se rozhodnu raději posadit ke stolu vedle ní.

"Já-víš-ty-" Zradí mě hlas, jsem slaboch.

"Děje se něco? Chceš si o tom promluvit?" Zpozorní, ve tváři starostlivý výraz.

"Eh-no-" Pousměje se a než stačím plácnout nějakou kravinu, předběhne mě.

"To je v pořádku, asi vím, na co myslíš." S tím si do pusy strčí obří kus palačinky, kterou začne pomalu žvýkat. Po chvíli se ale zamračí a urychleně sousto spolkne.

"Takhle jsem to nechtěla." Zašeptá a já tuším, kam tím míří, bohužel jinam, než jsem mířil původně já.

"Lituješ, že jsi odešla. Tenhle život tě nudí. Zabíjí." Zamumlám a ona přikývne. "Stejně tak, jako tebe." Vydechne.

"Mám pocit, že mě znáš jako nikdo jiný." Věnuje mi kouzelný úsměv. "Tak to jsme na tom stejně." 

"Nevím, jestli je to správné ale-" Přikývnu. 

Budu stát na její straně, ať se děje cokoli. Budu ji podporovat, ať už se rozhodne pro jakoukoli šílenost, protože ji prostě sakra miluju! 

"Jedu s tebou." 

† Původně měla být tohle předposlední kapitolka, ale do toho se nějak nevejdu...tak nic no, ještě jich asi pár bude :D