Bastards |FF One Direction cz|

♦ Chapter_15

♦ Hi everybody!!! :3 Jsem tu s další kapitolku, která vám odhalí dvě podstatné věci, které ovlivní celý budoucí díl, tak, kdopak je odhalí? :O 

                                                            ♦♦♦

Ložnice se utápí v temnotě. 

Marně se snažím přinutit své ochablé, ztuhlé končetiny k pohybu a po sérii neúspěšných pokusů to jednoduše vzdávám, zavrtávající se hlouběji pod peřinu.  

Můj pohled spočine na přiotevřených dveřích ložnice, vrhajících na zem pruh světla, zpoza kterých ke mně doléhá Zaynův tlumený hlas. Pravděpodobně s někým telefonuje, soudím dle toho, že neslyším druhou osobu.  

"To mě nezajímá!" Vyštěkne podrážděně. "Prostě mě nech dělat moji práci, tohle si přeci chtěl, ne?! Mám to plně pod kontrolu, tak se mi do toho laskavě neser!" Zavrčí a několik sekund mlčí, přecházející po rozvrzaných parketách sem a tam. "Dej mi dva týdny." Promluví už klidnějším hlasem. "Fajn, jak chceš, čau."  

Když se jeho kroky přiblíží k ložnici, urychleně zavřu oči, předstírající spánek. 

"Avelin?" 

Ucítím jeho lehký dotek na svém odhaleném rameni a cuknu sebou, mžourající do ostrého světla, přicházejícího z vedlejší místnosti. "Kolik je?" Zamumlám rozespale. "Půl desáté večer." Odpoví mi a posadí se na okraj postele. "Měla bych jít." Zachraptím a rukou si prohrábnu splihlé vlasy. "Proto tě nebudím." Zavrtí hlavou a pousměje se. "Co si dáš k večeři?" Povytáhnu obočí a nadzvednu se na loktech. "Cože?" Pobaveně se ušklíbne a zdvihne ruku, odhrnující mi z tváře všetečné kudrliny, které si jako vždy dělají, co se jim zachce a trčí do všech stran.  

"Od odpoledne si nejedla, takže mě napadlo, že bys mohla mít třeba hlad." Pokrčí rameny. "Nechci ti přidělávat starosti, jen se oblíknu a-" Povzdechne a věnuje mi otrávený pohled. "Kdybych tě tu nechtěl, nepotáhnu se s tebou v náruči až do třetího patra a nenechávám tě spát ve SVOJÍ posteli. Takže, co si dáš?"  

Procházím se potemnělým bytem a marně se snažím najít fotografie Zaynovi rodiny, nebo cokoli osobního. "Bydlíš tu dlouho?" Zeptám se váhavě a ohlédnu se do kuchyně, z které se line vůně mražené pizzy, kterou Zayn před chvíli strčil do trouby.  

"Jen pár měsíců, hodně se stěhuju." Objasní a posadí se na pohovku, zapínající televizi. "Proč?" Povytáhnu obočí a uvelebím se v křesle, udržující si tím od Zayna bezpečnou vzdálenost. Ne, že bych se ho snad bála, ale jistota je jistota.  

"Nechci, aby to vyznělo hnusně, ale-" "Nic mi do toho není." Skočím mu do řeči a pousměju se. "Chápu." Přikývnu a dočkám se jeho širokého úsměvu. "Děkuju." Pokrčím rameny. "Vůbec mě neznáš, já neznám tebe, nemusíš se mi přeci s ničím svěřovat." Zamračí se a nadechuje s k námitce, ale přeruší ho cinknutí trouby. "Večeře." Konstatuje a vstane z pohovky, mířící do kuchyně.  

Povídáme si téměř celou noc. Já a on, dva cizinci, kteří znají jen svá jména. Mluvíme celé hodiny, smějeme se, předháníme se v tom, kdo se vytasí s trapnější historkou z dětství, pošťuchujeme se, kritizujeme nové objevy hudební i filmové scény a choulíme se na gauči pod jednou dekou, tisknoucí se k sobě. Netuším, kolik je hodiny, čas mě míjí a to, že svítá, si uvědomím až ve chvíli, kdy temnotu naruší první, sluneční paprsky, rozhánějící noční stíny.  

"Už bych opravdu měla jet." Namítnu, když se Zayn začne zvedat se slovy, že jde chystat snídani. "Proč?" Posmutní. "Musím se vrátit." Hlesnu, nechce se mi odejít, ale musím. "Za tím idiotem?!" Zamračí se. "Máš na mysli Isaaca?" Přikývne. "Ne." Zavrtím hlavou a lehce se pousměji. "Isaac je minulost, odstěhovala jsem se. Bydlím teď u-" Zaváhám. "-kamaráda." Vydechnu, netušíc jak jinak Liama nazvat.