„Plynatost. Čtvrtý stádium." Sledovali jsme seniora, který upustil plyn, když se ohýbal ke kufříku, ve kterém byla jeho zbraň.
„Vidíš? Tak co uděláš teď, ty chytrej?" Promluvil mladý Pětka na Luther a sotva co domluvil, uslyšeli jsme ten zvuk, který nám dal jasně najevo, že i tento Pětka je u čtvrtého stádia. „To mám od oběda, sklapni." Vymlouval se Pětka, než se začal procházet po parkovišti se zamyšleným výrazem. Snad poprvé v životě jsem přímo věděla, co se Pětkovi honí hlavou.
„Tuhle část mám nejradši." Stařec si nabyl svou zbraň, jakmile nám rádio oznámilo, že příjezd prezidenta se už blíží. „Ticho před bouří."
Upřeně jsem sledovala každičký jeho pohyb, jelikož jsem mu nevěřila. A to v tuto chvíli ani Lutherovi. Šlo tu o Pětkův život, který byl díky jeho aktuálnímu stavu ještě více v ohrožení. Cítila jsem se klidnější, když ke mě přistoupil Pětka a propletl si se mnou prsty. Poznala jsem, že je stále myšlenkami jinde.
„Podívej." Junior ukázal na kufřík, který ležel nehlídaný za jeho vzhledově starším já. „Ten kufřík."
„Opovaž se!" Vyštěkla jsem po něm šeptem, aby to senior neslyšel.
„Nech toho, to nestihneš." Znervózněl Luther
„Jasně, že stihnu. Je to jediná možnost." Pětka pustil mou ruku a podrbal se na hrudi.
„Jen mi připomeň, co že bylo poslední stádium paradoxový psychózy?" Optal se Luther.
„Vražedný besnění." Chlapec se přikrčil a zamířil vpřed.
„No to je super." Prohlásila jsem ironicky. „Pětko ani na to nemysli-"
„Pětko, poslouchej-" S Lutherem jsme se ho snažili zastavit, ale naše snaha byla marná. Pětka už nemyslel přímě.
Můj Pětka se přiblížil ke kufříku, ale než ho stihl uchopit senior se přemístil na druhou stranu a namířil na něj zbraň. V těle se mi v tu chvíli napjaly všechny svaly a já nebyla schopná pohybu. Zbraň sice nebyla namířená přímo na mě, ale cítila jsem se tak. Bylo to jako by někdo svíral mé srdce v ruce a chystal se ho chladnokrevně rozdrtit.
„Špatnej nápad, tupče." Vyštěkl stařec, který nyní rozhodoval o životě svého druhého já.
Vyslala jsem na Luthera pohled, který mu dal jasně najevo, aby zakročil a taky tak udělal. Přerostlý bratr se sebral a vykročil rovnou k seniorovi, kterému hned na to vyrval zbraň z ruky.
„Tak dost! Jasný? Oba dva. " Postavila jsem se mezi dva Pětky, trochu blíže k tomu svému. „Seberte se. Kennedy se tam objeví každou chvilku a vy se hádáte jak školačky o kluka." Též jsem zakročila, abych Lutherovi pomohla zastavit tuhle hádku.
„Tak jo, teď se prostě hluboce nadechneme...." Rozkázal Luther, který začal společně s námi vydávat pomalé nádechy a výdechy. Upřímně jsem jeho způsob uklidňování považovala za naprosto absurdní věc. „Jsme přece jedna rodina, ne?" Nebyla jsem si úplně jistá, zda tyto jeho slova přinesou mír nebo všechno zhorší. „Tak co spolu ještě chvíli nějak vychátet?"
Na to si dva Pětkové vyměnili pohledy, jenže tyhle pohledy nebyli ty, co jsme od nich potřebovali. Stačila mi jen malý pohled na juniora a věděla jsem, že bude následovat něco špatného.
„Chceš to?" Zeptal se Pětka svého šedovlasého já, čímž se na mé a Lutherově tváři zjevila nechápavost.
„Jen do toho." Přikývl senior a chvilku na to nakopl menší Pětka Luthera do rozkroku, načež jsem přivřela oči. Chlapcův pohled se přemístil ke mě a následně i jeho kroky, což mě přimělo couvat zpět.
„Pětko, co to děláš?" Stále jsem couvala, dokud jsem nenarazila na plot za mnou. On ke mě pouze přistoupil a položil ruce na mé boky. „Promiň mi to, zlato, ale tohle si musím vyřídit." Řekl, než nás oba přemístil k Elliotovi.
„Co tady-" Přerušili mě jeho rty, které přistály na těch mých.
„Zůstaň tady." Pomalu se odtáhl a já si konečně uvědomila, o co mu jde.
„Ne, Pětko. Počkej-!" Nestihla jsem to ani doříct, jelikož můj přítel zmizel v modrém světle. „Já ho fakt zabiju." Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, když jsem popadla klíče z mísy u dveří. Seběhla jsem schody dolů a nasedla do tmavě modrého auta, kterým jsem co nejrychleji vyjela z parkoviště směrem na místo, kde se teď pravděpodobně pral Pětka s Pětkou.
Byla jsem nehorázně naštvaná, ale taky nervózní, jelikož jsem netušila, co se tam právě teď děje. Naštěstí pro mě to nebylo moc daleko, takže jsem již po pár minutách viděla plot, který byl podél celého parkoviště. Co jsem ale nerada viděla, byla dvě modrá světla, která blikala sem a tam.
Okamžitě jsem zastavila auto na chodníku a zbytek cesty doběhla, jelikož to skrze zkratku bylo rychlejší. Jakmile jsem stála na parkovišti zhrozila jsem se, když jsem viděla oba udýchané Pětky na zemi a Luthera, který na ně mířil.
„Už vás nehodlám poslouchat!" Zakříčel. „Teď velím já." Na jeho slova však reagovali naprosto dětinským způsobem, který mě přiměl sevřít obličej do dlaní.
Teď, zastřel ho!"
„Ne, zastřel jeho!"
„Střílej, Luthere!" Pokřikovali na něho, zatímco on pouze zmateně mířil mezi ně.
„Zastřel ho." Vyhrkl junior, když Luther konečně namířil na seniora. „Dělej, Luthere!"
V tom Luther namířil na mladého Pětku a mě už nebavilo tohle divadélko pozorovat. „Promiň kamaráde."
„Hej, kreténi!" Zavolala jsem na ně, čímž jsem upoutala jejich pozornost. Využila jsem jejich nesoustředěnosti a telekinezí vytrhla Lutherovi zbraň z rukou a udeřila s ní vzhledově starého Pětku do hlavy, čímž spadl bezvědomě na zem. „Promiň, snad jsem ti právě neznechutila Florence z minulosti. No, pro tebe z budoucnosti, ale neboj zamiluješ si jí." Zašeptala jsem seniorovi, než jsem pohlédla na Luthera s mladým Pětkou.
„Florence-" Začal Pětka, ale nedostal možnost se jakkoliv vyjádřit, jelikož mu na tvář přiletěla pořádná facka.
„Ještě jednou něco takovýho uděláš a zastřelím tě sama, jasný?!" Sledovala jsem, jak se přejíždí rukou po rudé tváři. „Teď otevři portál." Rozkázala jsem a Pětka tak učinil, tedy aspoň hned potom, co se vzpamatoval.
Pětka před sebou začal vytvářet modrý portál, zatímco já popoběhla ke kufříku, který jsem následně darovala Lutherovi. Já mezitím hluboce vydechla s pocitem, že mám konečně všechno pod kontrolou. Jenže ten slavný pocit se začínal vypařovat, když se stařec probudil a pokusil se ukrást kufřík, který byl u Lutherových nohou.
„Ani na to nemysli." Namířil na něj Luther zbraní, kterou pevně svíral ve svých rukách.
„Padej do toho víru, kreténe." Vyprskl Pětka.
„No dobře." Starý Pětka se vyhoupl na nohy a udělal pár kroků k portálu, od kterého si stále držel odstup. „Ale chci ten postup. Ať neskončím jako tenhle beatlesák." Naléhal a já věděla, že tohle je ta chvíle, která rozhodně o mě a o Pětkovi.
„Stoupni si vedle portálu a já ti to povím." Chlapec stanovil své podmínky, ale já věděla, že se jen snaží oddálit své rozhodnutí. „Dělej. Blíž!"
„Tohle je dost blízko!" Podotkl stařec a já byla cítila vlnu napětí v mém těle.
„Je v tom překlep." Začal Pětka a já si zkousla spodní ret. „Máme chybu v desetinný čárce. V našem důkazu existence meze počtu limitních cyklů planetárních polynomických vektorových polí s fixním řádem. Zapsali jsme tam pět celých sedm. Ale mělo to být.....Nula celých padesát sedm." Výsledný výpočet řekli oba naráz a já se snažila zjistit, zda je to ten správný.
„Doprdele." Vydechl stařec uvědoměním. „Nezdálo se mi to." Senior se následně pohlédl na portál. „Tak jo, to je asi vše."
„To je vše." Zdůraznil Pětka, který se zdál už poměrně při smyslech. „Běž."
Šedovlasý Pětka se chystal projít, ale zastavil ho hasičský přístroj, který vyletěl z portálu a omráčil Luthera. „Sakra, Klausi!" Zaklela jsem, při vzpomínce na den, kdy jsem ten portál viděla poprvé.
Všichni tři jsme si vyměnili pohled, než jsme zamířili ke kufříku. Jenže já byla moc daleko na to, abych ho chytila, zatímco Pětkové ho oba chytli ve stejnou dobu a doslova se o kufřík přetahovali.
„Pětko! Zavírá se!" Oznámil Luther, který se probudil a mou hlavou projel šílený nápad. Nechala jsem Pětku se starcem a přistoupila jsem k portálu.
„Florence, co to děláš?!" Křikl na mě můj Pětka, ale já ho ignorovala. Místo toho jsem se soustředila na portál a dala před sebe ruce, abych směřila sílu správným směrem. Zavřela jsem oči a s hlubokým nádechem se pokusila portál udržet otevřený
„Jak si to....?" Uslyšela jsem za sebou a společně s tím otevřela oči, abych zjistila, že můj pokus o udržení portálu se vydařil, ale cítila jsem tu hromadu energie, co to ze mě sálo. V tom Luther využil rozptýlení starého Pětky a kopnul ho rovnou do portálu. Přesně v tu chvíli jsem už nemohla a portál se zavřel, čímž stařec stihl proletět skrze, ale kufřík už takové štěstí neměl, jelikož na zemi ležela pouze jeho půlka.
„Dokázali jsme to!" Zajásal Luther, zatímco já vyčerpaně padla na kolena.
„Ten kufřík, idiote." Chlapec si vytočeně prohrábl vlasy s v tu chvíli mi to došlo. Pořád nám bylo třináct.