Dream on, little dreamer

28.

K mému překvapení jsem šel v pondělí do školy převážně s dobrou náladou. Asi za to mohlo to, že jsem se někomu mohl vypovídat a celkově si to v hlavě alespoň uspořádat.
Samozřejmě bych to bez Taeho asi  nedal, ale časem by mi to možná samo došlo.

„Jo a Tae? Jen bych tě chtěl požádat, aby to, co se stalo zůstalo jen mezi námi." na chvíli se zamyslel, ale hned mi odpověděl.
„A o čem to mluvíš?" usmál se a vytáhl si z tašky učebnici s penálem. „Správně." daroval jsem mu vděčný pohled a nadzvedl koutky.
Do třídy vešel ředitel a v tu chvíli se všichni zklidnili a postavili vedle svého místa.

„Posaďte se prosím." nakázal nám. „Jenom bych chtěl říct pár věcí a hned zase půjdu. První věc je ta, že po svátcích se opět vaše třídy rozdělí, protože to rozbité okno bude do té doby zase v pořádku. No a za druhé bych vám chtěl popřát hezký poslední týden školy, ať se tu nevyskytují žádné další problémy," věnoval nám s Jungkookem speciální pohled. „No a samozřejmě hezké svátky, hlavně dodržujte zásady bezpečnosti, pořádně se strojte, pozor na auta, kluzké povrchy a do školy se vraťte živý. Snad prožijete svátky v klidu a se svými nejbližšími. Děkuji."
Zakončil svůj miniprojev a odešel.
Třída na nic nečekala a všichni se zase dali do řeči.

---

Všichni jsme si mohli všimnout, že venku opět začalo vydatně sněžit. Jako by toho sněhu nebylo už tak dost.
Bylo mi jasné, že Taeho a Jungkookova dětinská stránka se hned projeví a budou si chtít něco postavit, nebo se dají do sněhové války.

---

Jak jsem předpokládal, jen co jsme s klukama vyšli z areálu školy, přistálo na mně několik sněhových koulí. Samozřejmě ti dva jsou až tak pitomí, že mi ten sníh museli hodit i za krk.
„Aah, kluci! Tak jste blbí?" začal jsem se smát a nezapomněl jim to hned oplatit.
Začali jsme všichni jako malí běhat po parku - tam bylo nejvíce sněhu - a házet po sobě sníh jak pominutí.
Lítalo to sem a tam a nikdo nevypadal, že by mu docházeli síly a že by se blížil konec.
Tedy až do chvíle, dokud se mi nepovedlo střelit jednu silnou ránu přímo do obličeje kolemjdoucího, když se Taehyung stihl uhnout a koule letěla až za něj.
Ozvalo se bolestné zaskučení a osoba si rukou co nejrychleji přikryla zasaženou tvář.
Hoseok.

„Proboha! Hoseoku promiň, nechtěl jsem! Byla to nehoda." začal jsem se mu omlouvat. Bože já jsem vůl!
„Ne, v pohodě, jen to trochu pálí, je to sníh. To bude v pohodě." přiběhl jsem k němu a chtěl se na tu tvář podívat, ale on moc nechtěl a začal se vzpouzet.
„Ukaž mi to. Přísahám, že jsem vážně nechtěl." oddělal jsem mu ruku z tváře a tím se mi naskytl přímý pohled na jeho obličej.
Najednou jsem si tu nádheru mohl celou prohlídnout. I když měl skleslý výraz, nich to neměnilo na tom, že je prostě nádherný.
Krásně čistá pleť, plné rty, rovný nos..a ty oči. Ty jsou snad to nejhezčí na světě.
Ofina mu do nich mírně padala a vítr si s ní zlehka pohrával. A samozřejmě jedna tvář - ta zasažená - naprosto rudá.

„Jasně. Nechtěl. Opravdu to nic není, nech mě." rozešel se pryč ode mě. Sklopil jsem hlavu a nechal se od Taeho obejmout.

„Jednou ti to odpustí, neboj."

___

nemám na wattpad moc čas :(