Dream on, little dreamer

47.

Ačkoliv jsem to moc nepředpokládal, dokázal jsem se už soustředit docela slušně. Bonghee byla v klidu a jen mi kreslila, nebo ″tancovala″ do rytmu písniček, které jsme si k tomu s Hoseokem pouštěli, aby se učení zdálo příjemnější.

Měl jsem alespoň dobrý pocit z toho, že konečně něco dělám. Sice trochu opožděně, ale i to se počítá. Bez Hoseoka bych ještě teď neotevřel ani jednu knihu.

„Já potřebuju přestávku, Hobi." koukl jsem na něho s velkýma očima a našpulil spodní ret. Možná se ještě neučíme ani tři hodiny, ale já prostě potřebuju na chvíli povolit, nebo mi pude všechno jedním uchem do hlavy a druhým zase ven.

„Stačí deset minut?" zeptal se s úsměvem a jednu knížku, kterou měl zrovna v ruce, založil na otevřených stránkách a zavřel ji.
Mně se v tu dobu jevil jako anděl. „Díky ti! Jsi nejlepší!" křikl jsem nadšeně a vyběhl z pokoje. „Pojď za mnou!" rozkázal jsem mu a běžel po schodech do přízemí baráku. Doběhl jsem do kuchyně a začal hledat něco k jídlu.

„Měl jsi říct hned, že máš hlad, já tady nerozkazuju. Klidně to může být delší přestávka, nemusí to být přesně na čas, jako ve škole." zasmál se za mnou, když mě došel.
„To zní přímo dokonale. Dáš si něco?"

---

Ta naše ″desetiminutová″ přestávka se protáhla na půl hodiny, kdy jsme si už jen povídali o různých blbostech nad prázdnými miskami.
„Takže nás z toho obchodu nakonec vyvedli. Ale ne kvůli tomu, že se nám povedlo shodit tolik věcí z regálu, jim vadilo, že jsme byli hluční." dokončil Hoseok svou historku o tom, jak ho na dovolené mimo státy o prázdninách společně s jeho kamarádem vyvedla ochranka z malého rodinného obchůdku. „Páni, nikdy bych neřekl, že zrovna tebe by někdy od někud musela tahat ochranka." zasmál jsem se podložil si hlavu rukama.

„Proč ne?" naklonil hlavu do strany a svraštil obočí. 
„No, vždy jsi na mě působil jako takový milý kluk, který se snaží podobným interakcím vyhýbat. Že se i snažíš být pro rodiče hodný a bezproblémový syn." spráskl jsem ruce k sobě, až sebou Bonghee trochu škubla na židli a pokýval si pro sebe hlavou.

„Je sice pravda, že pro rodiče se snažím vypadat jako skvělý syn, ale v tom obchodě si mě pamatovat ještě budou. Jinak občas taky udělám nějakou tu klukovinu." naznačil rukama uvozovky. „Ale musím uznat, že ještě ve školce jsem byl trochu rebel." zasmál se a zamyšleně se zadíval někam do prázdna místnosti.

„Opravdu? Co jsi prováděl tak rebelského?" zakmital jsem obočím a zaujatě ho dál pozoroval.
„Hlavně jsem měl tu neustálou potřebu se s někým prát a o něco přetahovat. Kopal jsem ostatním do hraček, nebo je rovnou přejížděl odstrkovadlem. Taky jsem jedl voskovky.." zarazil se a plácl se rukou o čelo. Asi mu docházelo, jaký to byl vlastně hyperaktivní maniak. 
„Když jsem nastoupil do školy, začalo mi docházet, že je lepší, chovat se slušně alespoň za lavicí jak pro mě, tak pro vlastně všechny ostatní."

„Takže se na všechny snažíš působit jako klidný člověk, ale jinak jsi furt to hyperaktivní děcko ze školky?" zasmál jsem se a on se mnou.

„Vlastně jo. Ale pořád se věkem měním ve víc klidnýho." netuším proč, ale přišlo mi to neskutečně hezké. Možná by se mi i líbilo, kdyby to byl akční typ, protože ani já už nejsem tak zatvrzelý. „Stejně se mi to k tobě ani moc nehodí, jsem zvyklý na toho šprta v počmáraný lavici." 

„Takže podle tebe bych nedokázal udělat udělat nic akčnějšího?" usmál se provokativně.
„Možná?" úsměv jsem mu oplatil a v duchu se profackoval, protože se Hoseok zvedl, což mi nahnalo trochu strach. Úšklebek mu neopouštěl tvář a pomalu obcházel stůl, až stál hned vedle mně.

„Vezmeš to zpátky, že?" opřel se rukou o desku stolu hned přede mnou. Důležitá věc.. Bonghee je pořád tu a sleduje nás. Možná už je ten správný čas panikařit.
Ale jak jsem řekl, nic by snad neudělal, ne?

„Co když ne?"

„Tak se stane tohle." než jsem stačil zareagovat, vyzvedl si mě do náruče a chytil pod zadkem. Překvapením jsem vyjekl a reflexně mu obmotal nohy okolo pasu. Hee začala z nadšení tleskat, jako kdyby se dívala na dva šašky. Bohužel jsme tak nejspíše doopravdy vypadali.

Než jsem se stihl nadát, hodil mě na gauč a obkročmo ni mi sedl na pánev. „Fajn, fajn, fajn! Já ti věřím!" „Pozdě." pokrčil nevinně rameny a začal mě lechtat. Vyjekl jsem se smíchem a začal se kroutil jako žížala. Beru zpět vše, co jsem řekl! Je to ďábel!

Hned se tu zase ukázala nadšená Bonghee, která se jen hlasitě smála, ale ani v nejmenším nevypadala, že by mi chtěla třeba pomoct.
Na její obranu, nemyslím si, že by toho proti němu nějak moc zmohla.
Ani jako malej jsem neměl rád, když mi tohle někdo dělal a je mi blbý, že ani teď proti tomu nemůžu nic udělat.

Satan se nade mnou asi slitoval a Hoseok konečně přestal. Slezl ze mě a za ruce mě vytáhl do sedu. Pořád jsem se smál, i když už nebylo proč, byla to taková pomalu odcházející vlna.
Rozesmátý se omluvil a setřel mi z koutků očí slzy radosti.

Najednou se ozvalo otevírání vchodových dveří. „Rodiče jsou doma." oznámil jsem potichu už klidný Hoseokovi.
„Asi by bylo divný, kdyby přišli jen o minutu dřív a viděli, jak na tobě sedím." odpověděl mi s úsměvem a vzal si Hee zase na klín.

___

gratuluju sama sobě, že se mi jakožto člověku, který nikdy nebrečí, podařilo rozbrečet u wedrix příběhu (ಥ _ ಥ) ale když on wedry umřel இ௰இ

FAKT:

ve státě Aljaška mají klokani zákaz vstupu do kadeřnického salonu

opravdu by mě zajímalo, jak tyhle věci vznikají:|