Dream on, little dreamer

41.

Jen co jsme si snědli zmrzliny - za které jsem byl Hoseokovi hodně vděčný - jsme se šli ještě projít. Hoseok mi už nejspíše odpustil to, co se stalo před lety, protože působil, že je v pohodě. Ostatně to u něj nebylo nic neobvyklýho. Ale když to srovnám s jeho chováním na začátku, tak se asi nemusím ničeho obávat. Je to prostě sluníčko. Hee si někde okolo nás běhala a my tak šli sami. Byla jako nějaký pejsek, který sice běhá někde pryč, ale drží s vámi krok. I Hoseok si sní rozuměl. Možná to bylo tím, že měli oba tak dětskou povahu. Když se nad tím zamyslím, já jsem  díky ní taky dost dětinský. V prváku jsem se vůbec neusmíval a na sourozence jsem se taky netěšil. Jenže jak rostla, sama mi strašně přirostla k srdci.

Postupem času jsem s ní chtěl trávit více a více času. Bral jsem jí ven, kupoval jí všechno, na co si ukázala, strašně mě bavilo jí učit různé věci, jako třeba fotit, nebo se oblíkat. Vlastně si z ní od narození dělám svého malého holčičího dvojníka.
Klidně bych jí mohl být i chůvou, jenže ta by byla potřeba právě v dobu, kdy jsem já ve škole. A jelikož Bonghee ještě nechodí do školky, nějaké hlídání je opravdu potřeba. Rodiče ji totiž taky nemohou hlídat kvůli jejich pracím. 

Když jdu ráno do školy, beru ji s sebou a vysadím ji u prarodičů, kteří jsou ale nejspíš rádi, že jim tam opět lítá nějaké vnouče, když já už jsem dávno trochu přerostlý. Tedy.. Sám jsem si nadběhl

„Promiň, mně to nedá. Ty jsi začal brát nějaké prášky, nebo něco?" promluvil Hoseok do příjemného ticha, která mezi námi doteď panovalo. „Um, ne? Něco ti nesedí, nebo vypadám jako narkoman?" zasmál jsem se nervózně a trochu zpomalil v chůzi. Hoseok na mě vyděšeně pohlédl a zakroutil hlavou.

„Proboha, ne! Tak jsem to nemyslel, promiň. Nemyslel jsem vyloženě drogy, jen.. už nejsi tak zamlklý jako dřív. Usmíváš se, nosíš barevné oblečení - teď teda zrovna ne - jsi veselý, pozitivní, prostě jiný." dostal ze sebe rychle. Ale oddechl jsem si, že jde jen o tohle.

„Ne, to ne. Řekl bych, že za to může Hee. Chápeš, probudila ve mně tu dětskou energii, která byla hluboko uvnitř mě." vysvětlil jsem a dal se zase do normální rychlosti chůze. I Hoseok chápavě pokýval hlavou a bylo vidno, že si oddech, jako kdyby se mu nelíbilo, že něco beru. Možná spíš, že bych to potom nebyl já, ale přetvářelo by mě to. dejme tomu, že by to byly nějaké ty prášky.

___

Když jsem rozhodl, že bychom s Bonghee měli jít domů, tak se už celkem stmívalo a Hoseok trval na tom, že nás prostě doprovodí domu. Aby se nám prý nic nestalo. Však říkám, je to prostě můj hrdina. Heh.

„A nevadí ti, že půjdeš domů za tmy?" optal jsem se ho se starostí v hlase. Než nás doprovodil, obloha se stihla ztmavit úplně. „To je v pohodě, mám to jen kousek." ujistil mě a zářivě se usmál. Jak já ten úsměv pořád miluju. Poblouzněně jsem se zasmál a hned si zkousl jazyk, když mi došlo, jak divně to znělo.

„Bydlíš blízko?" otevřel jsem dveře od domu a vehnal Hee dovnitř. Dveře jsem nechal otevřené, aby mi ještě mohl odpovědět a klekl si k Bonghee, abych jí sundal boty. Bylo mi jedlo, že do obýváku nevedla žádná chodba, takže náš rozhovor byl slyšet. „Asi necelý kilometr." pokynul jsem Hee, aby se rozloučila, že už Hoseok stejně půjde. Rychle ho obejmula a odcupitala dál do domu. „To se divím, že o tom ani nevím, ale vlastně je to i logický, když nechodím vůbec ven." zasmáli jsme se koukli si do očí. „Poslyš, Hoseoku. To před lety mě mrzí. Choval jsem se hrozně a teď bych-" „Za nic se neomlouvej, neměl jsem se ti pak vyhýbat, oba jsme se ve výsledku zachovali jako paka. Vlastně jsem doufal, že bychom na to mohli zapomenout a být přáteli? Já se teda dneska bavil a nevím jak ty, ale taky jsi vypadal, že se nenudíš. Takže.. kamarádi?" zeptal se potichu. Sice mě to trochu štíplo, ale bude to lepší, než abych ho i nadále jen ‟nenápadně‟ sledoval z povzdálí.

„Budu rád." Hoseok se pousmál a roztáhl od sebe ruce. Ihned jsem mu vpadl do náruče a pevně ho objal. Možná jsem prostě jen moc zamilovaný, ale prostě krásně voněl. Fetoval bych si jeho vůni dál, ale on se začal odtahovat. Vlastně je to dobře, protože bych ho jinak asi nepustil.

Rozloučili jsme se a já se s úsměvem na tváři vydal do kuchyně, kde už byl taťka a sedl si na židli. Nepřítomně jsem ho pozdravil a rukama si podepřel bradu. Chtěl bych, aby mě objal znova. Nebo klidně i něco víc.

„Koukáš se na tu linku nějak zamilovaně." upozornil mě taťka, načež jsem mu odpověděl jen nevýrazným zamrmláním. „Že já slyšel Hoseoka?" pokýval jsem hlavou na souhlas a on mi se zasmáním rozcuchal vlasy.

___

v tomto příběhu bude Yoongi ještě o něco nižší😘

FAKT:
většina sériových vrahů se narodila v listopadu (tak co, vy kriminálníci?)

předešlé fakty jsem ještě upravila;)