Dream on, little dreamer

20.

Opět jsem byl ve svém pokoji a seděl na posteli v tureckém sedu. Tupě jsem zíral do země a doufal, že je to jen blbe vtip. Oni dva si totiž asi neuvědomují, jaká je to práce. Navíc už nejsou nejmladší a starat se o ni budu muset taky já. Někdo zaklepal na dveře a vešel. Nevěnoval jsem tomu pozornost a nijak to nevnímal, dokud se vedle mě neusadil taťka.
„Ohledně toho dítěte...jsi naštvaný?" zeptal se potichu. Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlas.
Nechápu, proč bych měl být zrovna naštvaný. Nevím kvůli čemu. Nebo komu. Je to rozhodnutí rodičů, na ně se zlobit nemůžu. No na to mimino už vůbec ne. Leda sám na sebe.

„Tak smutný?" znovu jsem zavrtěl hlavou.
„Zmatený?" a znovu.
„Tak jak teda?" tahle otázka mě docela dostala. Popravdě jsem to sám nevěděl přesně. Zavřel jsem oči a sklopil hlavu. Vydechl jsem a pokrčil rameny.

„Ani nevím. Jenom mi je jasný, že s ní budou starosti. Vzpomeň si, jaké to bylo, když jsem byl batole já. Alespoň teda z vyprávění vím, že to se mnou nebylo lehké.
Chápu, že s tím nic nezmůžu. Je to hotová věc. A taky vím, že na ni budu žárlit. Přecijen jako jedináčkovi jsi mi věnoval hodně pozornosti. A tímhle se to změní. V každém fimu, seriálu i reálném životě to tak je." řekl jsem svoje a začal si ruce třít o sebe nervozitou.

„Věř mi, že to bude dobré. A věnovat se ti taky budu, to je samozřejmé. Ale teď to nechme a pověz mi, o čem jsi to mluvil dole. Jak jsi křičel na spolužáka." hned mi bylo zase smutno a do očí se mi začaly hromadit slzy.
Rychle jsem je zahnal rychlým mrkáním a nadechl se hlubomo z plic, abych měl vyrovnaný hlas.
„Ve třídě máme jednoho kluka - Hoseoka- kterého už od první chvíle nemám rád. Nikdy jsem neměl pravý důvod, proč ho nemít rád, krom toho, že mě neustále pozoroval. A nedávno jsem se dozvěděl, že je gay a má mě...víc než jen rád. Chtěl jsem, aby toho nechal. Vím, že to jen tak nejde, ale trval jsem na svém. V úterý jsem mu podrazil nohy, když šel po vyučování ze třídy, až spadl na zem. Když jsme byli s Taem u skříněk v prázdné chodbě a čekali na jiného kamaráda, přišel tam Hoseok a ptal se, jestli jsem mu ty nohy podkopl já. Samozřejmě jsem neřekl pravdu. No za chvíli jsem na něj už křičel. Trochu jsem to přehnal a on začal i brečet. Najednou mi ho bylo strašně líto a jakoby všechna nenávist k němu zmizela. Nejradši bych se mu omluvil, ale když jsem na něj promluvil, odbyl mě a nenechal nic říct. Chodí od tý doby jako smrtka. A hlavně si to vůbec nezasloužil. Na všechny je hodnej a milej, plus jeho prospěch nemá ani chybičku. Taky má strašně zlatý srdce a pro všechny by se rozkouskoval. A já mu to takto oplatím."

Sám jsem se až překvapil, kolik jsem toho dokázal říct. Takhle výřečný jsem nikdy nebyl.
„Pojď sem." řekl po chvíli, kdy všechna moje slova vstřebal a sám si mě k sobě přitáhl. Jednou rukou mě objal za zády a chytl mě za pas. Druhou mi položil na koleno a palcem na něm tvořil pomyslná kolečka.
Já mu položil bradu na rameno a zavřel oči. Moc dobře věděl, že tohle mi naprosto stačí. V jeho blízkosti se prostě cítím úplně jinak a taky se cítím víc "měkce."

__

Dnes stíhám! Zatleskejte mi xd

Fuu, tenhle příběh mám do detailu promyšlenej až do úplnýho konce a dal by se jakoby rozdělit na tři části. A právě ta první bude za pár kapitol končit. Původně jsem ji plánovala asi o polovinu kratší, ale co už😂 čím delší, tím lepší (žádné úchylnosti)

Příjemný asi ještě podvečer přeji :33